Navštivte také:
Je to měký, měkký, měkkký. Je to pro teplouše. V podstatě je to takovej buzikál.
Á, dechovkáři mají sraz
Žid šťoural: (#340280) Když už chceš poslouchat něco elektrickýho, tak můžeš začít třeba tady: https://polyphia.com/
Žid šťoural: (#340280) Ukrutná sračka.
Žid šťoural: (#340280) Ukrutná sračka.
Když nerozumíš hudbě, tak mlčiž
Tuto odzpiva i zahraje opice za banán
Hulkins: (#340277) Tos posral
Žid šťoural: (#340274) ukrutná sračka
Žid šťoural: (#340274) ukrutná sračka
Žid šťoural: (#340273) Nevídáno. Akvárium je lepší. Fóglové nemaj rádi když je šmíruje za oknem a přestanou docházet.
Američani přijeli do Wembley, aby anglánům předvedli pořádnou muziku https://www.youtube.com/watch?…
Když chcete zabavit kočičáka, dejte mu za okno krmítko pro ptáky. Vydrží na něj koukat celé hodiny https://www.youtube.com/watch?…
Kulaté 50. narozeniny 9.5. slaví David Pospíšil, někdejší výborný útočník a v současnosti hokejový expert České televize. Odchovanec pardubického hokeje hrál nejvyšší soutěž za mateřský klub, Plzeň či Vítkovice, zahraniční angažmá okusil v ruském Petrohradu. Pospíšil má na kontě také dva starty za českou reprezentaci.
Onehdy jsem po ránu točil klikou rumpálu.. https://www.youtube.com/watch?…
Je to jeden z nás
Marie nebojte se já sem rodil tři svoje děti
Já tak trochu nerozumim tomu tvému tetelivému štěstí.
Von Braun
Já s těma sviněma nemám nic společného.
Guten tag, maine kamarad, hei hitler
Ale sluší mi to
Žid šťoural: (#340259) Vypadáš jak střevlík!
cvaj górílaaa
Musíš denně cvičit bezúhonný, loajální výraz
Sem se posral, no. Zhasni
Jude ist hier! Hilfe!
Musíme si pomáhat
Frank umlčen fakty.
Mně jde všechno!!!
Nejde ti to, Franku
Rusko na Měsíci bylo, dodneška Lunochod odpovídá. Ušáci se nikdy na nic takovýho nezmohli, a to ani s nacistickou pomocí. Všechno co ty podvodníci dokázali je pár filmů z nevadský pouště.
Sovětský program lunárních vozidel Lunochod byl prezentovaný jako levnější a jednodušší varianta nákladného pilotovaného programu Apollo. Když si nyní odmyslíme fakt, že SSSR investoval do bezpilotního průzkumu Měsíce zhruba pěti desítkami rozličných automatů skoro dvojnásobek částky, co USA do Apolla, tak i tvrzení o alternativně pilotovaného programu kulhá. Lunochod byl totiž původně vyvíjený pro kosmonauty!
První Lunochod zamířil k Měsíci 19. února 1969. V encyklopediích bychom jej ale hledali marně, protože jeho nosná raketa Proton explodovala po selhání motoru prvního stupně a stroj tak byl zničený ještě dříve, než se dostal do vesmíru.
Desátého listopadu 1970 oznámil Sovětský svaz úspěšný start sondy Luna 17. Ta o týden později přistála na Měsíci. . Protože opakovala scénář letu předchozích automatických odběrů vzorků hornin, domnívali se pozorovatelé, že jde o další z těchto výprav. Hrstka zasvěcených ale věděla své: nejprve vydala příkaz ke spuštění sjezdových ramp. A až poté otevřela ochranné „klapky“ na kamerách, které je chránily před zaprášením během přistávací manévru. Dech se zatajil: operátoři uviděli přesně to, co potřebovali vidět. Tedy lunární panorama a spuštěné sjezdové rampy. Pak nezbývalo než dát příkaz ke sjezdu Lunochodu a doufat, že celý manévr dobře dopadne. Problém byl v tom, že sjezdová rampa měla sklon 45 stupňů a Lunochod konstruovaný na sjezd z maximálně dvacetistupňového svahu po ní víceméně sklouznul a „žuchnul“ na povrch Měsíce. Přistávací platforma totiž byla vyvinutá primárně pro mise zaměřené na odběr lunárních vzorků v rámci automatických výprav a mobilní robot se jí tak musel přizpůsobit. „Žuchnutí“ nakonec dopadlo na výtečnou. První den robot ujel 20 metrů a vyfotografoval své stopy plus přistávací plošinu. Sovětský svaz teprve nyní zveřejnil informaci o tom, že mise Luna 17 není dalším pokusem o odběr vzorků hornin, ale výsadkem osmikolového automatického vozidla na povrchu Měsíce.
Lunochod měl poměrně bohaté přístrojové vybavení: koutový odrážeč laserových paprsků (mimochodem, francouzské výroby – SSSR jej přislíbil poslat na Měsíc, ale Francouzi netušili, v rámci jaké mise), rentgenový teleskop, rentgenový spektrometr, detektor radiace a penetrometr (Lunochod2 pak i fotometr). Vědci však měli smůlu: mohli pohyb robota sledovat, ale nesměli do něj jakkoliv zasahovat. Neměli tedy vliv na to, které geologické útvary budou detailněji prohlížené nebo kdy a kde se udělají výzkumné zastávky. Když se vojenští inženýři rozhodli něco udělat, tak to prostě udělali. Alexandr Basilevskij, celosvětově uznávaný lunární geolog z Vernadského institutu geochemie už nevydržel dívat se na takto promarněnou šanci a jednoho dne se ozval. Bylo mu následně důrazně vysvětleno, že vozidlo je „lunochod“ – a ne „lunostop“, takže žádné zastávky s vědeckým obsahem nebudou.
Dne 4. října 1971 přístroje zaregistrovaly nečekaný pokles tlaku v hermetické nádobě a následně došlo k postupnému selhání všech systémů. Lunochod ujel celkem 10,54 km a pořídil dvacet tisíc snímků. Mise byla hodnocena jako absolutní triumf. Až po letech vyšla najevo drobnost: krátce po přistání se zablokovaly brzdy na všech osmi kolech a už se je nepodařilo odblokovat. Jinými slovy: Lunochod putoval po Měsíci se „zataženou ruční brzdou“!
Lunochod 2 odstartoval na palubě sondy Luna 21 dne 8. ledna 1973. Měl větší hmotnost (840 kg), než jeho bratříček a televizní kamery (navíc posazené mnohem výše) vysílaly snímek každé 3,2 sekundy. Najezdil rekordních 37 kilometrů, ale odmlčel se po pěti měsících pobytu na lunárním povrchu. Sovětská média opět pěla chválu, ale něco evidentně nebylo v pořádku. Objevily se tak spekulace, že se robot vinou chyby operátora převrátil při nějakém manévru „na záda“. Pravda ale byla jiná: Lunochod2 vjel do malého kráteru (hloubka cca pět metrů). Při jízdě u jeho kraje svým víkem „škrábl“ o stěnu, čímž se jeho sluneční baterie silně zaprášily. Na okamžitou situaci to nemělo prakticky žádný vliv, ale průšvih nastal v okamžiku, kdy bylo na lunární noc víko zavřené: prach se nasypal na radiátory regulující teplotu a zde zůstal i po následném otevření víka. Radiátory tak neplnily svoji funkci, Lunochod2 se rychle přehřál a „odešel“.
Mimochodem, Lunochod 2 dnes patří britskoamerickému podnikateli Richardu Garriottovi, který k němu zakoupil práva v prosinci 1993 v dražbě aukční síně Sotheby´s (která tehdy „jednou provždy vyloučila jakoukoliv doručovací povinnost). Richard Garriott – velký příznivec kosmonautiky a mj. „kosmický turista“ z letu Sojuz TMA13/2009 – je tak jedinou soukromou osobou, která vlastní nějaký majetek na jiném kosmickém tělese.
Jojo. Komouši taky do partaje "museli kvůli dětem“ Vejmluvy nácka i komouše jsou vždycky stejně trapný.
V roce 1933 se dostává v Německu k moci Hitler a začínají se pomalu měnit podmínky, ve kterých von Braun a jeho tým pracují. Kola historie začínají pomalu roztáčet ten hrozivý stroj, který se později bude nazývat druhá světová válka. Otec von Brauna, v té době ministr zemědělství se po nástupu Hitlera rozhodl opustit Berlín i Německo a uchýlil se na své panství ve Slezsku, kde jak doufal, mohl uniknout mašinérii, kterou tehdy v Německou rozpoutávala NSDAP. Wernher von Braun dlouho vzdoroval zpolitičtění jeho výzkumu, stále dbal na to, aby výzkum raket i armádní zakázky byly apolitické a sám nevstoupil do NSDAP do doby, kdy to nebylo nutné kvůli udržení jeho projektů.
Je důležité připomenout, že v těchto předválečných letech byli jak von Braun, tak vojenský velitel projektu kapitán Dornberger zastánci mírového užití raket. Cílem týmu a částečně i vojenského vedení bylo dosáhnout vesmíru a vesmírných letů. Bylo to paradoxní, zatímco všechny ostatní složky armády pomalu procházely mobilizací, tým von Brauna byl tak nějak na okraji, i přes své stále častější úspěchy. Ale tato pozice jim samozřejmě nemohla vydržet dlouho. Doba, kdy budou muset své mírové a vědecké cíle odsunout, aby vůbec udrželi projekt raket při životě a vsadit na válečnou výrobu, se nezadržitelně blížila.
Peenemünde, odlehlá oblast u Baltického moře měla být komplexní základnou pro vývoj raket středního doletu. Měly se zde navrhovat, testovat a v neposlední řadě také vyrábět. Z počátku byl tento prostor budován jen pro tým von Brauna, ale v roce 1939 došlo k něčemu, co plány trochu změnilo. Luftwaffe se podařilo otestovat upravený letoun HE-112, který na sobě nesl první ne úplně dokonalý raketový motor. Byl to první let proudového letadla a něco, co si Hitler také velice oblíbil. Projekt proudového letadla však byla původně iniciativa soukromé společnosti Heinkel, až v pozdějších fázích vývoje přebrala iniciativu Luftwaffe. Peenemünde bylo tedy v plánech rozšířeno a rozděleno na dvě části. Výhod patřil pozemnímu vojsku a týmu von Brauna. Západ patřil Luftwaffe a jejich projektu V1, tedy automaticky řízené raketové střely. Von Braun byl jmenován ředitelem výzkumného komplexu Peenemünde Východ, což v jeho pětadvaceti letech byla nevídaně vysoká pozice. Společně se jmenováním mu přišel i nový rozkaz. Jeho tým měl okamžitě přestat s testováním a vývojem malých raket a měl se zaměřit na raketu středního doletu, která umožní armádě stroj užívat jako zbraň. Dny snů a vizí letů do vesmíru skončily. Sponzorem a podporovatelem týmu byla armáda a ta chtěla zbraně.
Jaký byl vztah von Brauna k Hitlerovi? To je těžká otázka, která je vzhledem ke své citlivosti těžko zodpověditelná. Ještě se k ní jednou vrátíme v příštím díle, nyní jen krátce popíšeme, jak von Braun vnímal nacismus ve třicátých letech. Pojí se k tomu jedna historka z roku 1933. Wernherův otec v roce 1933 dobrovolně rezignoval na pozici ministra zemědělství poté, co se moci chopil Hitler. Znechucen politikou a s obavami, kam by to mohlo vést, se chystal odstěhovat do klidu svého panství ve Slezsku. Pár dní před tím, než odjel z Berlína, se sešel s von Braunem. Mluvili spolu o nutnosti tohoto kroku. Otec namítal, že Hitler je bojechtivý člověk, který přivede Německo do války a sním i celou Evropu a že u toho rozhodně nechce být. Von Braun byl tehdy mladý a vzhledem k tomu, že ho politika zase tolik nezajímala, stal se v těchto letech trochu nepočítanou obětí propagandy. Odpověděl tehdy otci: „Ale náš Führer chce rozhodně mír.“ Do konce života prý von Braun nezapomněl, jak jeho otci ztvrdly rysy jeho tváře. Otec s ledovým klidem odpověděl: „Slyšel jsem, že v Berlínské galerii nyní visí obrovský obraz Hitlera v blyštivé zbroji. Muži si nenavlékají zbroj, pokud se nechystají do boje.“ Tehdy von Braun začal o všech změnách uvažovat v širším měřítku. Doba snění a vizí se nenávratně vytrácela pod vahou těžkých válečných strojů, které v Německu začaly sjíždět z výrobních linek.
Velice kontroverzní otázka, jaký byl vztah von Brauna k Hitlerovi a jak to bylo s jeho zapojením do nacistické SS, doposud rozvášňuje mnohé. Není cílem tohoto článku dojít k nějakému závěru. Pokusíme se jen ve zkratce shrnout, co všechno se stalo a co k tomu vedlo, názor si může každý utvořit sám.
Sám von Braun se s Hitlerem setkal celkem čtyřikrát. Dle svých slov se při každém setkání značně měnil i způsob, jakým Hitler na von Brauna zapůsobil. Poprvé s ním mluvil někdy v polovině třicátých let a připadal mu jako nevýrazná a vyčpělá osoba, která si není jistá ničím, co říká. Když se s ním setkal v roce 1939, bylo to už u příležitosti přesunu zbytku týmu do Peenemünde a ověření, jaký má výroba raket smysl. Hitler mu připadal jako jistý, ale poněkud znuděný člověk. Měl velkou jiskru v očích, ale co se týkalo raket, nezajímaly ho, a jak von Braun zjistil po několika otázkách, neměl ani základní znalosti a představu o tom, co to rakety jsou. Zbylé dvě setkání měli jedno společné. Pokaždé, když poté potkal Hitlera (1942, 1943), byl to čím dál více prázdný člověk. Připadal mu jako někdo, kdo ztratil všechny ideály a jakoukoli víru. Věřil jen v sebe a dle von Brauna se považoval za jediného boha, kterému je odpovědný. Tyto pocity ze společných setkání kdysi doplnil o své vyjádření v jednom z dopisů. „Nebudu zastírat, že v polovině třicátých let jsem díky Hitlerovi pocítil jistý nával vlastenectví. Zdálo se, že tento podivný člověk s Chaplinovským knírkem, konečně pozvedne Německo, které bylo zbídačené potupnými podmínkami Versaillské smlouvy. Ale jak přecházeli roky, čím dál více mi připadal jako prázdný a zhroucený paranoik, který ještě více zničí Německo.“
V prosinci roku 1938 se von Braun stal členem NSDAP. Je trochu s podivem, že tak dlouho dokázal vést jeden z armádních projektů bez členství v nacistické straně, jak známo, nebylo tehdy zvykem, že by někdo, kdo není členem nacionálních socialistů, mohl zastávat nějakou vyšší pozici. Von Braun se k tomu nikdy detailně nevyjádřil. V prvním životopise, který psal pro NASA, to naprosto vynechal, ale jeho známí upozorňovali na to, že rozhodně nebyl nadšeným členem strany a že dokud to šlo, vyhýbal se jakémukoli politickému zapojení. Podobně jako kdysi zvolil spolupráci s armádou, aby mohl pokračovat ve vývoji raket, zvolil nyní členství v NSDAP, aby mohl dál pracovat na raketách.
V roce 1940 dostal nabídku, která se svým způsobem nedala odmítnout bez následků. Himmler von Braunovi nabídl čestnou hodnost v rámci SS, jednalo se o podporučíka – Schutzstaffel. Přijmout vojenskou pozici v rámci NSDAP von Brauna postavilo před velké dilema. Z počátku argumentoval tím, že nemá na nějaké politikaření čas, protože má dost práce s vývojem raket. Toto dilema, jak se zdá, nedokázal sám von Braun rozhodnout. Svolal si malou skupinku nejbližších techniků a zeptal se jich, co by měl v této chvíli dělat. Po delší debatě se všichni shodli na tom, že pokud chtějí, aby i nadále měli zajištěno vedení prezentované von Braunem a dostatek financí a podpory armády, bude lepší hodnost přijmout, ale ať se raději ještě poradí se svým armádním nadřízeným, kterým byl plukovník Dornberger. Ten mu řekl, že by měl nabídku přijmout, protože Himmler by to mohl brát jako urážku a že to by byl nepřítel, kterého by si von Braun jistě nepřál.
Po třetím písemné urgenci hodnost přijal a každý další nový rok dostával poštou povýšení. Před koncem války měl hodnost majora. Co se týká jeho aktivit v rámci stranické armády, není zcela jasné, jak moc se zapojoval. Uniformu nosil jen v případech, kdy to bylo nanejvýš nutné a občas se podílel na některých schůzkách v armádním klubu v Peenemünde.
Von Braun byl pragmatik, proto když bylo výhodnější přijmout členství v NSDAP, nebo začít spolupracovat s armádou, využil této situace, aby mohl i nadále dělat svoji práci. Nebyl nikterak nadšeným nacistou a jeho vojenská hodnost byla zřejmě jen reprezentační. Přesto je však zřejmé, že se po válce snažil této minulosti zbavit. Často tvrdil, že se nikdy nesetkal s otrockou prací v továrně na výrobu V2 i přesto, že tam několikrát prokazatelně zavítal a několikrát řešil pracovní záležitosti (Existují svědectví bývalých vězňů, kteří vzpomínají, jak mezi nimi von Braun procházel v bílém plášti, který se občas otíral i o těla mrtvých vězňů). Přes toto mlžení však jistě není nutné jeho aktivity v rámci nacistických organizací vidět nějak přehnaně zle. Doba byla zlá, a kdyby nespolupracoval, nic by nezměnil k lepšímu a sám by zřejmě nepřežil. Přesto je nutné mít na paměti, že jako každý člověk, má i doktor Braun své černé stránky.
Byla to zvláštní doba, když zemřel Adolf Hitler a Německo kapitulovalo, v podhůří Alp se vlastně nic nezměnilo. Po smrti vůdce postupně dezertovali jednotliví vojáci a nakonec zůstali členové týmu a von Braun sami. Byl čas se vzdát Američanům. Nechali proto von Braunova bratra Magnuse, aby se na kole vydal hledat nějaké Američany, kterým by se mohli vzdát. Tehdy probíhal lov na Německé vědecké kapacity. Francouzi, Britové a Američané spolu v tomto směru vůbec nespolupracovali.
Dle slov Von Brauna neměl nikdo obavy, že by jim Američané něco udělali. Byli si vědomi toho, že mají něco, co Američané nemají a proto s nimi nebudou zacházet jako s nacisty, ale jako s vědci. A také to tak bylo. Von Braun a nejbližší okruh týmu byl Američany přijat a začala dlouhá etapa seznamování, vysvětlování a výslechů ohledně raket. Zpočátku Američané nechtěli uvěřit, že tento mladý, po dobré stravě z hotelu, trochu vykrmený mladík plný vtipu je ten von Braun, který stojí za raketami V2. Von Braun se brzy spřátelil s vojáky, nechával se s nimi fotografovat a povídal jim o svých vizích letů do vesmírů.
Po několika dnech byla celá skupina inženýrů převezena do vyšetřovací vazby v Bavorsku, kde pokračovaly podrobné výslechy, které vedli největší vědecké kapacity Američanů, aby se předešlo omylu v tom, zda tito lidé skutečně jsou raketoví inženýři. Byli to například Richard W. Porter z General Electric, astrofyzik Fritz Zwicky z Kalifornského technického institutu nebo raketový odborník Clark Millikan. Ti všichni brzy vyvrátili jakékoli pochybnosti o tom, že tito lidé skutečně jsou ti hledaní a cenění raketoví technici.
Začala dlouhá cesta do Ameriky a ještě delší cesta k novým projektům nadějného týmu.
Velmi dobře stát Texas! Libtardi celýho světa vyližte si prdel!
Artur Dent: (#340248) myslím, že sprchy jsou zatím zakázané…
Jak bez kontaktu? To by se to muselo hrát bez Sparty. Nebo šatna se nepočítá?
miroslav: (#340246)
