Navštivte také:
Prozačátek bude stačit, když jim seberete ty interneti a odepřete volební právo!
Pane Fialo, děkuji Vám! Ještě se prosím postarejte o ty asociály!
Frankenstein: (#373033) Jestli je to tak tak je to dobře, konečně budu ušetřen těch fejkňkňůsů a konspirací a jiných sraček!
Vošouch: (#373032) Hovno vole, lampas spolu s Fialovo asociální vládou začali uplatňovat tvý právo na zkorigovaný informace!
Frankenstein: (#373028) Hovno, vole, já s počítačema umím, já jsem skoro ajťák, akorát mám na těch svejch strojích ochranu před tvejma fňějkkňůs!
Si zjistil, že ti ten předchozí odkaz nefunguje, viď!
Frankenstein: (#373029) Už to funguje!
Mně to funguje na dvou strojích, takže je to tvuj problém, že neumíš s počítačem, jelito.
Frankenstein: (#373026) Error 1011 Access denied. Ty už si ty pazoury nech urazit, moulo!
Tady máš tu parádu v celý kráse. https://militaryland.net/…-Front-1.jpg A to tam ještě neni spousta věcí nakreslenejch – zlý jazyky tvrděj že jsou Apači snad už i v Chasiv Jaru. Doufejme že jsou to jenom latríny.
Existujou třeba i lidi že je to potěší vždycky když si nechaj zbytečně nakopat prdele, ale mi to moc legrační nepřipadá.
Artur Dent: (#373024) Protože tohle neni zdaleka poprvý, udělali to už nejmíň po třetí! Před tim takhle ztratili na jihu Bachmutu frontu u Opytne a teďka zase způsobili hlubokej průlom u Kásný hory. A zase během rotace jednotek. Kurva, rusáci už nejsou takový dementi jako před rokem!
(Myslim to proto že se to tentokrát stalo při zavádění 113. a 127. brigády územní obrany na ty kopce u Blahodatne. Je to furt jak přes kopírák. Skvělý pozice, nuceně vyklizený během ruskýho útoku načasovanýho na střídání jednotek. Už by si mohli konečně všimnout že a) o tom rusáci vždycky vědí a za b) přesně na to čekaj. Zahučely v tom dva prapory bigošů (bůhvíco z nich zbylo), nějaký BMPéčka a pár M777 )
Proč myslíš, že v tom je nezvládnutá rotace? Rusáci v září zmobilizovali nějakých půl milionu lidí, sice jich hned pár desítek tisíc nechali postřílet, ale zbytek cvičili a delší dobu je na tenhle útok připravovali – my jsme těch pět měsíců prokecali, jestli dáme nebo nedáme UA Leopardy… To můžou Ukrajinci rotovat, jak chtějí, hovno platný… Ale kdo by se tím zabýval, my máme v Evropě důležitější věci na práci https://oenergetice.cz/…nevyhnutelne?…
Ty úkáčka jsou nepoučitelný! Zase nezvládli rotaci jednotek, zase! Doprdele copa se nikdy nepoučej?
Dneska mě teda nasrali.Vošouch: (#373020) Si jako myslíš, že půjdem vandr po cestě jak ňáký tatíci na nedělním rodinným vejletě?
Ty seš teda stopař. Alianci akorát přejdem, to bude takovej mžik že budem prakticky nezachytitelný.
Artur Dent: (#373018) Tojo, vy dva až se budete po Alianci mátořit nahoru na Tok tak budete tak hekat že to bude slyšet až do Příbramě!
Vůbec nemá šanci… matla.
Nemáš vůbec šanci, budem rychlý a neviditelný…
Artur Dent: (#373013) Tak na to se snad půjdu podívat, vezmu si stativ a Zeisse, abych na vás, dvě chromý látry, dobře viděl!
Dobrá, vezmeš mi bágl, když seš teď jak novej…
Nepočítej ty, že sem po servisu a že tě teda ponesu!
Artur Dent: (#373013) Právě kvůli tomu jsem tam byl. Fyzioterapeut mi rozmlátil chodidlo rázovkou a řek ať si tam dojdu, ať se na to radši podívají. Tak jsem pospíchal aby to bylo všas pořešený kdyby se to muselo nějak řešit. Ale prej tam nic špatně neni (jenom preventivně tejpovat pro odlehčení jedný nohy) a já jsem po tý rázovce taky OK, takže je všechno OK.
Víš, že v květnu máme jít ty Brdy, nepočítej, že tě ponesu
Artur Dent: (#373011) V pohodě, naštěstí nic vážnýho, jenom přetížený, problémy řeší tejpy!
Frankenstein: (#373009) Tak držim palce, ať ti pojišťovna zaplatí nějakou pořádnou protézu…
Projekt starej skoro tři čtvrtě století, kterej pztratil svůj původní účel, nedokázal najít konsenzus v účelu novým, evidentně narazil na svoje limity a pomalu začíná selhávat…
Artur Dent: (#373008) To se přeci nevylučuje, ale řetězí! A NATO klidně pomiň, NATO je americkej podnik.
Fakt neprojevilo? Fakt to okolo Tajvanu nezhoustlo, myslíš? Kolik si myslíš že strejdovi Si chybělo aby se přidal?
A já jdu dochtorovi s hnátou…
Frankenstein: (#373005) Dobrá, i kdybych připustil, že Afgošem ztratili
nějakou kreditibilitu u protivníka (což stejně nepřipouštím, protože
stejně jako „béčko“ považuju nereakci na Gruzii 2008 a UA 2014 za
mnohem, mnohem podstatnější než Afgoš), tak jak se projevila ztráta
kreditibility v NATO? Jak se projevila doma v US? Jak se projevila
v Japonsku, Jižní Koreji, Tchaj-wanu? Tipnul bych si že vůbec nijak…
A neříkej mi Trumpe, nebo tě zabiju Kurva říkám, že všichni rusáci
mají být v rusku a kolem ruska má být železná opona až do vesmíru –
jak správně nedávno řekl polskej prezident.
B.: (#373006) Ale samozřejmě že hrál, a velkou. Amerika projevila slabost, rusák tuhle slabost zakalkuloval a místo hehe – cvičení, řikal sem vám to, idioti – na tu Ukrajinu vlítnul.
Frankenstein: (#373005) Afgán podle mne nehrál roli. Rusáci tam dostali na držku víc. Podle mne byla rozhodnující nereakce na Krym 2014, resp. dokonce budování no(rd)streamu s evropou POTOM…
Ale to jsou jen spekulace. V rusku jsou (a výhledově i budou) u moci „lidi“ se středověkým imperiálním pohledem na svět. Jejich pohled my (a tím spíš USA) nejsme schopný pochopit a předjímat. Jediný, čemu rozumí je velkej klacek. Takže doufám, že UKR tu současnou ofenzivu odrazí. Pokud ne, je to fakt blbý i pro nás.
Artur Dent: (#373002) No vidíš – blbej údajně bezvýznamnej kozomdrdistán – a k čemu to vedlo?
K válce v Evropě. Troufnu si tvrdit, že bez vyklizení kozomrdistánu by si rusák netroufnul… To je ta kredibilita… A ty bys ještě pustil pobaltí, ty Trumpe!
Artur Dent: (#373003) To všechno jenom dokládá jak moc a v jakým rozsahu jsou lidi manipulovatelný, nic víc.
Přesně jak to popsal Orwell ve Farmě zvířat. „Dvě nohy špatné, čtyři nohy dobré éé-e.“
Frankenstein: (#372999) Tak tím spíš, ne? Vždyť se podívej, jak je to tam teď – dovedeš si představit, jak v US padesátejch nebo šedesátejch let hraje hokej rusák, kterej je hroznej kámoš s generálním tajemníkem ÚV KSSS?
No já nevim, jestli tak trošku nepřeceňujeme svojí důležitost. My (Evropa) se považujeme za hrozně důležitý (ne-li nejdůležitější) centrum světovýho dění, svět (včetně samotných US koneckonců i to rusko) to tak už nějakej čas evidentně nevidí. Samotní Asiati podle mě mnohem, mnohem víc vnímají jako pupek světa oblast někde mezi Čínou, Japonskem a Tchaj-wanem. Tady jsme se neposrali, když US odtáhly po dvaceti letech bezvýsledný války z Afgoše – proč by se proboha měl někdo ve východní Asii posrat, kdyby US vůbec nezasáhly ve Východní Evropě? Důležitost, jak politická tak ekonomická Evropy i Ruska prostě klesá. Tady se bavíme o oblasti, kde je nějakým způsobem zainteresovaná polovina světový populace. To sice zatím nehrálo tak podstatnou roli, protože ta populace byla výrazně chudší než ta evropská, ale to se rychle mění. Stačí, když se deset procent tý asijský populace vyrovná kupní silou Evropanům a rázem máš z Evropy kus světa důležitej asi tak jako Jižní Amerika…
Artur Dent: (#372996) No já si myslim, že rusáci to taky dobře ví a že si něco takovýho 2× rozmyslej i kdyby úkáčka padly.
Příběh prezidenta Zemana ukazuje, jak málo vlastně pro velký úspěch v české politice stačí. Miloš Zeman není sám o sobě příliš zajímavá osobnost, o jeho skutečné vzdělanosti by se dalo pochybovat, chybí mu jakákoliv úroveň, vkus i noblesa. Nezdá se, že by mu někdy záleželo na nějakých idejích či ideálech, ani politických souputnících, voličích, občanech, ani na jeho straně, na jeho zemi, a dokonce ani na jeho přátelích. Dával najevo pohrdání všemi a vším, obkroužen svým rozpínajícím se egem a neukojitelnou sebeláskou v alkoholovém oparu a oblaku z cigaret, živený svými komplexy, zlobou, záští, pomstou a nenávistí podobně jako zahnívající obří pavouk Odula v temnotě Mordoru.
Přesto, hnaný výjimečnou touhou po úspěchu, dokázal dokonce dvakrát za sebou přesvědčit nadpoloviční část voličů, že je jejich nejvhodnějším reprezentantem. Těch voličů, o kterých už na začátku 90. let prohlásil: „Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt.“ Prošlo mu to možná i proto, že sám patřil do oné sedminy zahrnující alkoholiky.
Byl ovšem nadán mimořádnými řečnickými schopnostmi, opřenými o výrazné, pomalé a dobře strukturované promluvy, které vyvolávaly zdání intelektuální převahy a argumentační síly. Ve skutečnosti však často stály na argumentačních klamech, manipulaci, demagogii a bezstarostném nakládání s fakty, které však byly pronášeny s odzbrojující sebejistotou vyrážející dech a eliminující schopnost pohotově reagovat. To vše kořeněné takzvanými bonmoty a citáty (viz příklad výše), které měly jeho slovům dodat dojem erudice, než jeho protějšek po nějakém čase zjistil, že se začaly opakovat a některé byly zcela vymyšlené.
Ale všichni nesledují politiku neustále, nevisí na každém slovu, které někdo pronese, takže cinknuté karty odhalují pomalu a hůř. A i kdyby, proč se třeba vtipu o Zemanovi, Klausovi a Claudii Schiffer nezasmát opakovaně. Zeman znal své pappenheimské. Znal je a pohrdal jimi. A díky tomu jim mohl věšet na nos jeden bulík za druhým, zvláště když za to byli rádi. Při naprosté absenci charakteru se tak s urputností obětující vše jednomu cíli a s cynismem deprivanta zbaveného lidskosti dokázal prodrat až na vrchol.
Podpořte vydání dvou mimořádných knih, které připravujeme proto, aby odkaz Miloše Zemana nikdy nebyl zapomenut – jako varovné memento toho, co může politik v roli prezidenta dokázat, když se rozhodne ignorovat všechna pravidla.
Tajemství úspěchu Miloše Zemana však nespočívá v geniální strategii ani politickém citu. Zeman jen na rozdíl od ostatních dokáže hrát tam, kde ti ostatní většinou z dobrých důvodů končí. Kdyby se měl držet zavedených pravidel, nemohl by v takové míře uspět. Dlužno mu však přiznat zvráceně rafinovanou kreativitu hry za hranicí ofsajdu.
I tu si umí atraktivně zdůvodnit citátem. Tento patří k jeho nejčastěji zmiňovaným, možná se blíží jeho životnímu postoji: „Dají-li vám linkovaný papír, pište napříč.“ Nobelista, avantgardní španělský básník Juan Ramón Jimenéz tím vzdával hold kreativitě, originalitě a vyčnívání z davu. Ovšem co je žádoucí u básníka, může být tragédií v politice, zvláště ve spojení se specifickými osobnostními charakteristikami.
Zeman se sice obhajoval těmito slovy: „Protože právě porušování pravidel, a to zejména hloupých pravidel, může být užitečnou provokací.“ Ovšem byla to jen zástěrka. Neporušoval hloupá, ale jakákoliv pravidla, která bránila jeho zájmu. Jeho provokace nebyly užitečné, stalo se z nich jen samoúčelné či prospěchářské sebepotvrzování s destruktivním účinkem. „Já vždycky, když naštvu lidi, tak se zaraduju,“ dokáže tvrdit se zálibným sebeokouzlením.
Nelze mu však upřít, že to často bylo skutečně originální, někdy sugestivní, zábavné, fascinující i strhující, zvláště pokud byl schopen dostat svůj protějšek na lopatky, s čímž v šedi průměru české politiky neměl zas tak moc práce. V uhranutí výrazným netradičním pojetím však jen málokomu docházelo, že svou převahu prokázal často kvůli tomu, že pokračoval ve hře i za čárou hracího pole a za cenu mnoha faulů.
Jeho protihráči (s několika vzácnými výjimkami) propadali stockholmskému syndromu a demonstrované síle se nedokázali efektivně stavět. Další naopak na jeho úspěch vsadili s vidinou vlastního prospěchu – jak už to u sil nabývajícího zápasníka bývá. Cesta na vrchol se otevřela.
A teď vám to všechno vrátím A zápasník bojovat a hlavně vyhrávat chtěl a dovedl. Jeho odezva rostla s tím, jak vysoko si troufal, až se stal prvním relevantním vyzyvatelem tehdy nejmocnějšího muže státu Václava Klause a následně jeho nejvěrnějším souputníkem, přestože tím oba popřeli vše, co do té doby hlásali. Politický pragmatismus ovládali na výbornou.
Nakonec na něj víc doplatil Zeman, který zrazen při prezidentské volbě v roce 2003 nejbližšími stranickými kolegy, a zrazen po zásluze, utekl ze světla ramp jako spráskaný pes zadním vchodem. Po deseti letech sbírání sil a užírání se touhou po pomstě se však velkolepě vrátil a dobyl post nejvyšší, ve kterém se po čase opevnil zátarasy a bezpečnostními kontrolami. Po vítězství už mu nic nemohlo bránit, aby svým jedovatým žihadlem plným žluči bodal do všeho živého a omráčené oběti svazoval do lepkavých sítí…
… spolu s tím však svou destruktivní silou začal do nicoty strhávat i všechno ostatní.
Přečtěte si také Zvolení Petra Pavla je zlomem, který změní českou politiku a společnost Miloš Zeman je důkazem toho, jak hluboké celospolečenské důsledky mohou mít specifické osobní motivace jednotlivce. Zvláště v tak nekontrolovatelné roli, jakou je v českém ústavním pořádku ta přímo volená prezidentská.
Nutno uznat, že za svým cílem bořit a ničit Miloš Zeman postupoval systematicky. Svůj prezidentský mandát začínal proevropskými mimikry zabalenými do evropské vlajky poprvé vyvěšené na Hradě a líbivými řečmi o švédském sociálním státě. Ale záhy z toho nezbylo nic.
Svévole začínala u malicherností jako přesunutí tradice novoročního projevu na vánoční svátky, ale pokračovala vyřizováním osobních účtů, když odmítal i čistě ceremoniální jmenování konkrétních profesorů, kteří se mu znelíbili (cestu mu podobnými kroky vyšlapal už Václav Klaus), nebo bořením společenských tabu používáním vulgarit ve veřejném prostoru (víte, co je to pussy?) až po setrvalé lhaní o neexistujícím článku Ferdinanda Peroutky. Pošpinil i význam státního svátku 28. října zneužitím institutu státních vyznamenání, která pod záštitou zasloužilých osobností předával mnoha pochybným spřízněným osobám. Těm také navzdory počátečním slibům uděloval prezidentské milosti, nemluvě o osvobození nájemného vraha.
Urazit, zesměšnit, pošpinit Jeho prezidentská éra je také prošpikována sérií nejrůznějších urážek a zesměšňování. Jejich obětí se stávali nejen politici, ale novináři, ženy, Romové, queer lidé, muslimové, občanští aktivisté, lidé se zdravotním postižením i umělci. Svůj úspěch vystavěl na dehonestaci, polarizaci a posilování napětí ve společnosti, čímž oslaboval její soudržnost, inkluzivitu a konsenzus, které jsou podmínkou pro konstruktivní hledání společné cesty. Šlo o naprosté popření smyslu prezidentské role. Vše vyvrcholilo během covidové krize, ve které s pro něj typickou absencí empatie nedokázal sehrát roli symbolického svorníku společnosti v náročné zkoušce.
Ovšem obětí nebyla jen společenská atmosféra. Jeho kroky měly zásadní politické dopady. V roce 2013 jmenoval svou osobní vládu Jiřího Rusnoka bez jakékoliv opory v Parlamentu, naopak odmítl pravicovou vládu zaštítěnou většinou ve Sněmovně. Ve stejném roce připravoval puč v tehdy největší parlamentní straně, k němuž nedošlo jen souhrou okolností. Premiéru Sobotkovi následně systematicky narušoval jeho vyhrazený manévrovací prostor nerespektováním ústavních zvyklostí a pravidel a svou vlastní bývalou stranu pomohl zničit.
Uměle držel při životě první menšinovou vládu Andreje Babiše o čtyři roky později. V roce 2021 plánoval, že jako premiéra jmenuje znovu Andreje Babiše jako předsedu nejsilnější strany, i kdyby se nestal vítězem voleb po případné prohře s volební koalicí. Neumožnil mu to až reálný výsledek s jasnou vládní většinou a také dočasný rozkol mezi oběma hráči.
Přečtěte si také Závislé na Zemanovi čeká odvykačka. A jeho také Ještě víc však Miloš Zeman poškodil zemi navenek. Pod vyprázdněným heslem „politika všech azimutů“ začal sloužit zájmům autoritářských režimů Ruska a Číny. Navzdory spojeneckým závazkům, navzdory bezpečnostním doporučením, navzdory varování tajných služeb. Choval se jako agent nasazený do týlu nepřítele, kterým se pro něj stala vlastní země.
Dezinformační scéna často lživě tvrdí, že Česko poklonkuje Spojeným státům a Evropské unii, tedy našim skutečným spojencům, přitom byl to právě její favorit Miloš Zeman, kdo stál za největším ponížením České republiky v její historii – za servilní poklonou čínskému režimu v takzvaném Prohlášení čtyř. A je ostudné, že mu v tom posloužili další tři ústavní činitelé.
Připravoval půdu pro čínský výsadek na evropské půdě, ze kterého naštěstí sešlo nejspíše neschopností na všech stranách. Scénka, kdy se vedle učení toho, jak stabilizovat společnost, pitvořil s plyšovým krtečkem v čínské televizi, se stala smutnou kapitolou českých dějin stejně jako selhání české policie při návštěvě čínského prezidenta v Praze.
P Příběh prezidenta Zemana ukazuje, jak málo vlastně pro velký úspěch v české politice stačí. Miloš Zeman není sám o sobě příliš zajímavá osobnost, o jeho skutečné vzdělanosti by se dalo pochybovat, chybí mu jakákoliv úroveň, vkus i noblesa. Nezdá se, že by mu někdy záleželo na nějakých idejích či ideálech, ani politických souputnících, voličích, občanech, ani na jeho straně, na jeho zemi, a dokonce ani na jeho přátelích. Dával najevo pohrdání všemi a vším, obkroužen svým rozpínajícím se egem a neukojitelnou sebeláskou v alkoholovém oparu a oblaku z cigaret, živený svými komplexy, zlobou, záští, pomstou a nenávistí podobně jako zahnívající obří pavouk Odula v temnotě Mordoru.
Přesto, hnaný výjimečnou touhou po úspěchu, dokázal dokonce dvakrát za sebou přesvědčit nadpoloviční část voličů, že je jejich nejvhodnějším reprezentantem. Těch voličů, o kterých už na začátku 90. let prohlásil: „Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt.“ Prošlo mu to možná i proto, že sám patřil do oné sedminy zahrnující alkoholiky.
Byl ovšem nadán mimořádnými řečnickými schopnostmi, opřenými o výrazné, pomalé a dobře strukturované promluvy, které vyvolávaly zdání intelektuální převahy a argumentační síly. Ve skutečnosti však často stály na argumentačních klamech, manipulaci, demagogii a bezstarostném nakládání s fakty, které však byly pronášeny s odzbrojující sebejistotou vyrážející dech a eliminující schopnost pohotově reagovat. To vše kořeněné takzvanými bonmoty a citáty (viz příklad výše), které měly jeho slovům dodat dojem erudice, než jeho protějšek po nějakém čase zjistil, že se začaly opakovat a některé byly zcela vymyšlené.
Ale všichni nesledují politiku neustále, nevisí na každém slovu, které někdo pronese, takže cinknuté karty odhalují pomalu a hůř. A i kdyby, proč se třeba vtipu o Zemanovi, Klausovi a Claudii Schiffer nezasmát opakovaně. Zeman znal své pappenheimské. Znal je a pohrdal jimi. A díky tomu jim mohl věšet na nos jeden bulík za druhým, zvláště když za to byli rádi. Při naprosté absenci charakteru se tak s urputností obětující vše jednomu cíli a s cynismem deprivanta zbaveného lidskosti dokázal prodrat až na vrchol.
Podpořte vydání dvou mimořádných knih, které připravujeme proto, aby odkaz Miloše Zemana nikdy nebyl zapomenut – jako varovné memento toho, co může politik v roli prezidenta dokázat, když se rozhodne ignorovat všechna pravidla.
Tajemství úspěchu Miloše Zemana však nespočívá v geniální strategii ani politickém citu. Zeman jen na rozdíl od ostatních dokáže hrát tam, kde ti ostatní většinou z dobrých důvodů končí. Kdyby se měl držet zavedených pravidel, nemohl by v takové míře uspět. Dlužno mu však přiznat zvráceně rafinovanou kreativitu hry za hranicí ofsajdu.
I tu si umí atraktivně zdůvodnit citátem. Tento patří k jeho nejčastěji zmiňovaným, možná se blíží jeho životnímu postoji: „Dají-li vám linkovaný papír, pište napříč.“ Nobelista, avantgardní španělský básník Juan Ramón Jimenéz tím vzdával hold kreativitě, originalitě a vyčnívání z davu. Ovšem co je žádoucí u básníka, může být tragédií v politice, zvláště ve spojení se specifickými osobnostními charakteristikami.
Zeman se sice obhajoval těmito slovy: „Protože právě porušování pravidel, a to zejména hloupých pravidel, může být užitečnou provokací.“ Ovšem byla to jen zástěrka. Neporušoval hloupá, ale jakákoliv pravidla, která bránila jeho zájmu. Jeho provokace nebyly užitečné, stalo se z nich jen samoúčelné či prospěchářské sebepotvrzování s destruktivním účinkem. „Já vždycky, když naštvu lidi, tak se zaraduju,“ dokáže tvrdit se zálibným sebeokouzlením.
Nelze mu však upřít, že to často bylo skutečně originální, někdy sugestivní, zábavné, fascinující i strhující, zvláště pokud byl schopen dostat svůj protějšek na lopatky, s čímž v šedi průměru české politiky neměl zas tak moc práce. V uhranutí výrazným netradičním pojetím však jen málokomu docházelo, že svou převahu prokázal často kvůli tomu, že pokračoval ve hře i za čárou hracího pole a za cenu mnoha faulů.
Jeho protihráči (s několika vzácnými výjimkami) propadali stockholmskému syndromu a demonstrované síle se nedokázali efektivně stavět. Další naopak na jeho úspěch vsadili s vidinou vlastního prospěchu – jak už to u sil nabývajícího zápasníka bývá. Cesta na vrchol se otevřela.
A teď vám to všechno vrátím A zápasník bojovat a hlavně vyhrávat chtěl a dovedl. Jeho odezva rostla s tím, jak vysoko si troufal, až se stal prvním relevantním vyzyvatelem tehdy nejmocnějšího muže státu Václava Klause a následně jeho nejvěrnějším souputníkem, přestože tím oba popřeli vše, co do té doby hlásali. Politický pragmatismus ovládali na výbornou.
Nakonec na něj víc doplatil Zeman, který zrazen při prezidentské volbě v roce 2003 nejbližšími stranickými kolegy, a zrazen po zásluze, utekl ze světla ramp jako spráskaný pes zadním vchodem. Po deseti letech sbírání sil a užírání se touhou po pomstě se však velkolepě vrátil a dobyl post nejvyšší, ve kterém se po čase opevnil zátarasy a bezpečnostními kontrolami. Po vítězství už mu nic nemohlo bránit, aby svým jedovatým žihadlem plným žluči bodal do všeho živého a omráčené oběti svazoval do lepkavých sítí…
… spolu s tím však svou destruktivní silou začal do nicoty strhávat i všechno ostatní.
Přečtěte si také Zvolení Petra Pavla je zlomem, který změní českou politiku a společnost Miloš Zeman je důkazem toho, jak hluboké celospolečenské důsledky mohou mít specifické osobní motivace jednotlivce. Zvláště v tak nekontrolovatelné roli, jakou je v českém ústavním pořádku ta přímo volená prezidentská.
Nutno uznat, že za svým cílem bořit a ničit Miloš Zeman postupoval systematicky. Svůj prezidentský mandát začínal proevropskými mimikry zabalenými do evropské vlajky poprvé vyvěšené na Hradě a líbivými řečmi o švédském sociálním státě. Ale záhy z toho nezbylo nic.
Svévole začínala u malicherností jako přesunutí tradice novoročního projevu na vánoční svátky, ale pokračovala vyřizováním osobních účtů, když odmítal i čistě ceremoniální jmenování konkrétních profesorů, kteří se mu znelíbili (cestu mu podobnými kroky vyšlapal už Václav Klaus), nebo bořením společenských tabu používáním vulgarit ve veřejném prostoru (víte, co je to pussy?) až po setrvalé lhaní o neexistujícím článku Ferdinanda Peroutky. Pošpinil i význam státního svátku 28. října zneužitím institutu státních vyznamenání, která pod záštitou zasloužilých osobností předával mnoha pochybným spřízněným osobám. Těm také navzdory počátečním slibům uděloval prezidentské milosti, nemluvě o osvobození nájemného vraha.
Urazit, zesměšnit, pošpinit Jeho prezidentská éra je také prošpikována sérií nejrůznějších urážek a zesměšňování. Jejich obětí se stávali nejen politici, ale novináři, ženy, Romové, queer lidé, muslimové, občanští aktivisté, lidé se zdravotním postižením i umělci. Svůj úspěch vystavěl na dehonestaci, polarizaci a posilování napětí ve společnosti, čímž oslaboval její soudržnost, inkluzivitu a konsenzus, které jsou podmínkou pro konstruktivní hledání společné cesty. Šlo o naprosté popření smyslu prezidentské role. Vše vyvrcholilo během covidové krize, ve které s pro něj typickou absencí empatie nedokázal sehrát roli symbolického svorníku společnosti v náročné zkoušce.
Ovšem obětí nebyla jen společenská atmosféra. Jeho kroky měly zásadní politické dopady. V roce 2013 jmenoval svou osobní vládu Jiřího Rusnoka bez jakékoliv opory v Parlamentu, naopak odmítl pravicovou vládu zaštítěnou většinou ve Sněmovně. Ve stejném roce připravoval puč v tehdy největší parlamentní straně, k němuž nedošlo jen souhrou okolností. Premiéru Sobotkovi následně systematicky narušoval jeho vyhrazený manévrovací prostor nerespektováním ústavních zvyklostí a pravidel a svou vlastní bývalou stranu pomohl zničit.
Uměle držel při životě první menšinovou vládu Andreje Babiše o čtyři roky později. V roce 2021 plánoval, že jako premiéra jmenuje znovu Andreje Babiše jako předsedu nejsilnější strany, i kdyby se nestal vítězem voleb po případné prohře s volební koalicí. Neumožnil mu to až reálný výsledek s jasnou vládní většinou a také dočasný rozkol mezi oběma hráči.
Přečtěte si také Závislé na Zemanovi čeká odvykačka. A jeho také Ještě víc však Miloš Zeman poškodil zemi navenek. Pod vyprázdněným heslem „politika všech azimutů“ začal sloužit zájmům autoritářských režimů Ruska a Číny. Navzdory spojeneckým závazkům, navzdory bezpečnostním doporučením, navzdory varování tajných služeb. Choval se jako agent nasazený do týlu nepřítele, kterým se pro něj stala vlastní země.
Dezinformační scéna často lživě tvrdí, že Česko poklonkuje Spojeným státům a Evropské unii, tedy našim skutečným spojencům, přitom byl to právě její favorit Miloš Zeman, kdo stál za největším ponížením České republiky v její historii – za servilní poklonou čínskému režimu v takzvaném Prohlášení čtyř. A je ostudné, že mu v tom posloužili další tři ústavní činitelé.
Připravoval půdu pro čínský výsadek na evropské půdě, ze kterého naštěstí sešlo nejspíše neschopností na všech stranách. Scénka, kdy se vedle učení toho, jak stabilizovat společnost, pitvořil s plyšovým krtečkem v čínské televizi, se stala smutnou kapitolou českých dějin stejně jako selhání české policie při návštěvě čínského prezidenta v Praze.
Proti zájmům České republiky Ještě aktivnější vazalskou službu prokazoval režimu ruského prezidenta Vladimira Putina. Stal se hlasatelem kremelských a protiukrajinských dezinformací a lží, narušoval spojeneckou jednotu, zpochybňoval dokonce i vyšetřování kauz spojených s Ruskem – ať už šlo o výrobu novičoku na českém území, výbuch zbraňového skladu ve Vrběticích, nebo vydání agenta Nikulina do Spojených států.
Nikdo nevystupoval tak jasně proti základním bezpečnostním, strategickým i politickým zájmům České republiky. Obhajoval ruskou anexi Krymu jako fait accompli, navrhoval „finlandizaci“ Ukrajiny, prosazoval neschválenou ruskou vakcínu Sputnik i dostavbu jaderných elektráren ruským Rosatomem.
V jeho pozdním protiputinovském „prozření“ po invazi v roce 2022 nelze spatřovat nic jiného než poslední zoufalý krok před naprostým zatracením. Není s ním spojena žádná sebereflexe, pokora a uznání vlastní odpovědnosti a viny ve službách agresora.
Přečtěte si také „S prezidentem a jeho Melody Boys jsem se rozloučil“. Jak se od Zemana odvrátili i jeho věrní Závěrečný účet Miloše Zemana? Zásadním způsobem narušil naše klíčové mezinárodní vazby, sloužil cizím zájmům autoritářských režimů, oslabil nebo chtěl oslabit důvěru v naše státní instituce, právní stát, demokratické principy, bezpečnostní služby i média, se svým okolím zprivatizoval Pražský hrad a jeho agendu, rozklížil celou českou společnost, jeho sobectvím, agresivitou a nenávistí utrpěl význam pozitivních hodnot, jako jsou slušnost, důstojnost, ohleduplnost, empatie, tolerance a velkorysost. V zápase o samou podstatu státu jsme kvůli němu ztratili příliš mnoho energie, kterou jsme mohli nasměrovat produktivnějším směrem.
Po druhé vyhrané prezidentské volbě Zeman v euforii prohlásil, že je to jeho poslední politické vítězství, za kterým už nebude žádná politická porážka. A těm, kdo ho nevolili, vzkázal, aby doslova drželi hubu („Shut up!“), v duchu svého volebního hesla „Tato země je naše“.
Přesto právě teď, na konci ledna 2023, po deseti letech jeho prezidentského mandátu lze s úlevou konstatovat, že se opět mýlil a navzdory porušování pravidel nakonec velkolepě prohrál. Jeho destruktivní odkaz je napadrť, historicky znemožněný a vysunutý na okraj slušné společnosti, se stigmatem neúspěšného politika, kolaboranta a zrádce.
Zemanův odkaz byl zničen hned nadvakrát. Nejdříve jasnou (jakkoliv se štěstím dosaženou) porážkou antisystému ve sněmovních volbách na podzim 2021 a následně ještě jasnější drtivou porážkou Andreje Babiše, jehož metodám těmi svými připravil cestu, ve volbách prezidentských.
Poučit se, využít šanci Zemanova (a Babišova) akce nakonec vyvolala tak silnou protireakci, že postupně došlo k nejsilnější mobilizaci demokratických občanských sil napříč společností od listopadu 1989. Vzedmutí, které sahalo k demonstracím Milionu chvilek pro demokracii a zahrnovalo obětavost při covidu nebo bezprecedentní pomoc napadané Ukrajině, vyvrcholilo volbou nového prezidenta, který je hodnotovým protipólem toho, co reprezentuje Miloš Zeman.
Petr Pavel má svou vrcholnou profesní historii ukotvenou v demokratickém západním společenství, stojí jednoznačně za Ukrajinou, byl dlouhodobě ostražitý a varoval před Putinovým Ruskem, opatrně nahlíží směrem k Číně a je odmítavý vůči autoritářským tendencím, jaké představuje orbánovská politika. Navíc porazil ve volbách Andreje Babiše, pokračovatele linie do sebe zahleděných politiků s autoritativními sklony, která začala Václavem Klausem a definovala převládající obrázek moderního Česka skoro po celou dobu jeho existence.
Z odkazu Miloše Zemana tak zůstane jen symbol toho nejodpudivějšího a rozlitá žluč a špína, které budeme ještě nějakou dobu odklízet. Ale Zeman sám bude odložen na smetiště dějin 9. března 2023 už napořád.
Přečtěte si také Zeman nechal sídlo českých králů ovládnout „hradní mafií“. Historik Petr Placák rekapituluje, co společně napáchali Přesto bychom na něj neměli zapomenout, jakkoliv bychom jistě chtěli. Spolu s Andrejem Babišem představuje temnou stranu naší současnosti, která měla za určitých okolností většinovou podporu. Pokud se z toho nepoučíme, můžeme si po nějaké době připravit nepříjemné déjà vu. Faktory, které je oba vynesly na vrchol, nikdy úplně nezmizí, ale lze je efektivně tlumit.
Už tím, že pravidla hry nebudou porušovat sami politici, kteří se proti jejich porušování vymezují. Že se demokratickými principy budou řídit i jejich hlasatelé. Že pravdu nebudou ohýbat jen proto, že účel světí prostředky. Že začneme investovat do vzdělání, rozvoje oslabených regionů, inkluze znevýhodněných a solidarity. Že se oprostíme od zaslepených ideologických předsudků, které brzdí cestu k racionálnímu konsenzu a budoucnosti. Že začneme stavět na pozitivních příbězích a příkladech, ne na negativním vymezování se. Miloš Zeman totiž nebyl zdaleka jediný, kdo denuncioval občanskou společnost a iniciativu, ani jediný, kdo odmítal vše, co by ho nutilo reflektovat měnící se svět.
Že politika bude v první řadě službou a společné se také stane důležitým.
Česká republika, která tak dlouho nedokázala najít svůj smysl a svou cestu, má teď po mnoha letech, zbavena největších vnitřních ohrožení, jedinečnou příležitost znovu objevit a vynalézt samu sebe. Nebylo by špatné, kdybychom se za několik let mohli ohlédnout zpátky a při slovech „Tohle jsme chtěli“ se nemuseli stydět.
Úspěch Miloše Zemana byl umožněn pouze neustálým porušováním pravidel a hrou za hranicí ofsajdu. Česká politika na to dlouho nedokázala najít funkční odpověď. Jeho destrukční styl prohloubil nedůvěru ve veřejné instituce, zvulgarizoval veřejný prostor a legitimizoval problematické metody politického boje. Miloš Zeman aktivně sloužil zájmům cizích autokratických mocností Ruska a Číny, a vědomě tak působil nejen proti spojencům, ale také proti bezpečnostním a strategickým zájmům České republiky. Na konci své éry se však vše, čemu pomáhal, zhroutilo. Po ruské invazi na Ukrajinu byl nucen dramaticky změnit svou pozici, z deklarovaných čínských úspěchů nic nezbylo a autoritativní polarizační styl vládnutí prohrál dvoje klíčové volby – sněmovní a teď i prezidentské.
Proti zájmům České republiky Ještě aktivnější vazalskou službu prokazoval režimu ruského prezidenta Vladimira Putina. Stal se hlasatelem kremelských a protiukrajinských dezinformací a lží, narušoval spojeneckou jednotu, zpochybňoval dokonce i vyšetřování kauz spojených s Ruskem – ať už šlo o výrobu novičoku na českém území, výbuch zbraňového skladu ve Vrběticích, nebo vydání agenta Nikulina do Spojených států.
Nikdo nevystupoval tak jasně proti základním bezpečnostním, strategickým i politickým zájmům České republiky. Obhajoval ruskou anexi Krymu jako fait accompli, navrhoval „finlandizaci“ Ukrajiny, prosazoval neschválenou ruskou vakcínu Sputnik i dostavbu jaderných elektráren ruským Rosatomem.
V jeho pozdním protiputinovském „prozření“ po invazi v roce 2022 nelze spatřovat nic jiného než poslední zoufalý krok před naprostým zatracením. Není s ním spojena žádná sebereflexe, pokora a uznání vlastní odpovědnosti a viny ve službách agresora.
Přečtěte si také „S prezidentem a jeho Melody Boys jsem se rozloučil“. Jak se od Zemana odvrátili i jeho věrní Závěrečný účet Miloše Zemana? Zásadním způsobem narušil naše klíčové mezinárodní vazby, sloužil cizím zájmům autoritářských režimů, oslabil nebo chtěl oslabit důvěru v naše státní instituce, právní stát, demokratické principy, bezpečnostní služby i média, se svým okolím zprivatizoval Pražský hrad a jeho agendu, rozklížil celou českou společnost, jeho sobectvím, agresivitou a nenávistí utrpěl význam pozitivních hodnot, jako jsou slušnost, důstojnost, ohleduplnost, empatie, tolerance a velkorysost. V zápase o samou podstatu státu jsme kvůli němu ztratili příliš mnoho energie, kterou jsme mohli nasměrovat produktivnějším směrem.
Po druhé vyhrané prezidentské volbě Zeman v euforii prohlásil, že je to jeho poslední politické vítězství, za kterým už nebude žádná politická porážka. A těm, kdo ho nevolili, vzkázal, aby doslova drželi hubu („Shut up!“), v duchu svého volebního hesla „Tato země je naše“.
Přesto právě teď, na konci ledna 2023, po deseti letech jeho prezidentského mandátu lze s úlevou konstatovat, že se opět mýlil a navzdory porušování pravidel nakonec velkolepě prohrál. Jeho destruktivní odkaz je napadrť, historicky znemožněný a vysunutý na okraj slušné společnosti, se stigmatem neúspěšného politika, kolaboranta a zrádce.
Zemanův odkaz byl zničen hned nadvakrát. Nejdříve jasnou (jakkoliv se štěstím dosaženou) porážkou antisystému ve sněmovních volbách na podzim 2021 a následně ještě jasnější drtivou porážkou Andreje Babiše, jehož metodám těmi svými připravil cestu, ve volbách prezidentských.
Poučit se, využít šanci Zemanova (a Babišova) akce nakonec vyvolala tak silnou protireakci, že postupně došlo k nejsilnější mobilizaci demokratických občanských sil napříč společností od listopadu 1989. Vzedmutí, které sahalo k demonstracím Milionu chvilek pro demokracii a zahrnovalo obětavost při covidu nebo bezprecedentní pomoc napadané Ukrajině, vyvrcholilo volbou nového prezidenta, který je hodnotovým protipólem toho, co reprezentuje Miloš Zeman.
Petr Pavel má svou vrcholnou profesní historii ukotvenou v demokratickém západním společenství, stojí jednoznačně za Ukrajinou, byl dlouhodobě ostražitý a varoval před Putinovým Ruskem, opatrně nahlíží směrem k Číně a je odmítavý vůči autoritářským tendencím, jaké představuje orbánovská politika. Navíc porazil ve volbách Andreje Babiše, pokračovatele linie do sebe zahleděných politiků s autoritativními sklony, která začala Václavem Klausem a definovala převládající obrázek moderního Česka skoro po celou dobu jeho existence.
Z odkazu Miloše Zemana tak zůstane jen symbol toho nejodpudivějšího a rozlitá žluč a špína, které budeme ještě nějakou dobu odklízet. Ale Zeman sám bude odložen na smetiště dějin 9. března 2023 už napořád.
Přečtěte si také Zeman nechal sídlo českých králů ovládnout „hradní mafií“. Historik Petr Placák rekapituluje, co společně napáchali Přesto bychom na něj neměli zapomenout, jakkoliv bychom jistě chtěli. Spolu s Andrejem Babišem představuje temnou stranu naší současnosti, která měla za určitých okolností většinovou podporu. Pokud se z toho nepoučíme, můžeme si po nějaké době připravit nepříjemné déjà vu. Faktory, které je oba vynesly na vrchol, nikdy úplně nezmizí, ale lze je efektivně tlumit.
Už tím, že pravidla hry nebudou porušovat sami politici, kteří se proti jejich porušování vymezují. Že se demokratickými principy budou řídit i jejich hlasatelé. Že pravdu nebudou ohýbat jen proto, že účel světí prostředky. Že začneme investovat do vzdělání, rozvoje oslabených regionů, inkluze znevýhodněných a solidarity. Že se oprostíme od zaslepených ideologických předsudků, které brzdí cestu k racionálnímu konsenzu a budoucnosti. Že začneme stavět na pozitivních příbězích a příkladech, ne na negativním vymezování se. Miloš Zeman totiž nebyl zdaleka jediný, kdo denuncioval občanskou společnost a iniciativu, ani jediný, kdo odmítal vše, co by ho nutilo reflektovat měnící se svět.
Že politika bude v první řadě službou a společné se také stane důležitým.
Česká republika, která tak dlouho nedokázala najít svůj smysl a svou cestu, má teď po mnoha letech, zbavena největších vnitřních ohrožení, jedinečnou příležitost znovu objevit a vynalézt samu sebe. Nebylo by špatné, kdybychom se za několik let mohli ohlédnout zpátky a při slovech „Tohle jsme chtěli“ se nemuseli stydět.
Úspěch Miloše Zemana byl umožněn pouze neustálým porušováním pravidel a hrou za hranicí ofsajdu. Česká politika na to dlouho nedokázala najít funkční odpověď. Jeho destrukční styl prohloubil nedůvěru ve veřejné instituce, zvulgarizoval veřejný prostor a legitimizoval problematické metody politického boje. Miloš Zeman aktivně sloužil zájmům cizích autokratických mocností Ruska a Číny, a vědomě tak působil nejen proti spojencům, ale také proti bezpečnostním a strategickým zájmům České republiky.
Na konci své éry se však vše, čemu pomáhal, zhroutilo. Po ruské invazi na Ukrajinu byl nucen dramaticky změnit svou pozici, z deklarovaných čínských úspěchů nic nezbylo a autoritativní polarizační styl vládnutí prohrál dvoje klíčové volby – sněmovní a teď i prezidentské.
Artur Dent: (#372994) Budou vnímat rusko jak se jim to prodá.
V padesátejch to byl arciďábel, ve čtyřicátejch strýček Joe, náš roztomilej medvídek.
Chuckie: (#372992) jo
Artur Dent: (#372991) Já si myslim, že si „nemůžou dovolit“ pobaltí (whatever, cokoli v konfliktu RU-UKR) ztratit, jednak právě kvůli tomu tomu, že ho sebrali rusákom ale hlavně kvůli tomu průseru v Afghánistánu.
Trump tohle buď nechápe, nebo nechce chápat, nebo je mu to u prdele, každopádně má asi potenciál destruovat systém ještě víc než rusáci. Za mne dokud sral libtardy, tak dobrý, ale teďka je to už ohne sranda, teď by byl doopravdy nebezpečnej. Já osobně doufam že si republikáni najdou nějakýho menšího exota.