Já jen opravují bláboly a nesmysly takzvaných bořičů mýtů, novodobých vykladačů historie a rádoby odborníků, kteří mají nutkání se vyjádřit, je jedno jak, ale hlavně být in a kdo nesouhlasí, tak toho důrazně onálepkovat.                        

Ty si si začal             Vždycky si začínáš.            

Já si nezačal!            

Žid šťoural: (#345913) Už by ses měl konečně vzdát toho vnímání dějin jako zápasu dobra se zlem.            

Nastoupí Rusko, zaženou američany do běloruských bažin a tam je utopí jako koťata            

Nastoupí Američani, zaženou rusáky do běloruských bažin a tam je utopí jako koťata            

Frankenstein: (#345910) nechal Přemysla půl roku vystaveného ve Vídni       Přemysl stejně nemohl být pohřben, protože byl v papežské klatbě            

poslou tam svyho Babise, on tam vypise novy volby, zacne tam podnikat a bili Rusaci budou mit po ptakach      

Sputniku, radši nám tady pověz, jak to bude s účástí rusáků na řešení „Běloruské problému“, jestli se teda zase chystáte někoho prachsprostě okupovat a kolik přitom plánujete zavrařdit a zmizet lidí. Díky za info.

Žid šťoural: (#345908) Jistě.

Američani mají takový pěkný přísloví: „Když něco kváká jako kachna, plave jako kachna a vypadá jako kachna, tak to nejspíš bude kachna“.

Proradný Rudolf se lstivě choval k českému králi s úctou, nechal ho nabalzamovat a převézt tuším do Znojma k pohřbu, místo aby ho nechal shnít v poli a sežrat supama. To vše jen proto, aby s habsburskou lstivostí zakryl před příštími generacemi, že usiloval o Přemyslovu potupnou smrt.

Existujou věci pravděpodobný a nepravděpodobný. Líčení smrti Přemysla Otakara má zhruba stejnou hodnotu jako líčení smrti krále Jana u Crécy. Pověst o lítých Kumánech nechme v klidu na smetišti dějin, kam plným právem patří, stejně jako zrada pana z Dědic.

kaštan: (#345907) ČEZ už se nemohl na to jejich vraždění koukat, tak jim vypnul proud???

A o smrti Přemysla se neví nic určitého. Všechno to jsou jen pověsti a dohady i ten údajný Rudolfovo příkaz Přemysla ušetřit.

Tak a dráhy jsou bez elektřiny https://www.idnes.cz/…a-zpravy_zdo

Žid šťoural: (#345904) Já ti mam tak trochu podezření jestli on nebude historik a doktor jako je Čech.      

Frankenstein: (#345902) Jo s Milotou z Dědic je autor vedle, to jo.

Frankenstein: (#345902) I MUDr se sekne, no       Ale jeho hodnocení zde generovaných Habsburků je přesné            

Omilostnit zrádce, který se před následky svých zločinů zbaběle ukrývá je samozřejmě chyba.

Žid šťoural: (#345893) Přečetl jsem s bídou první odstavec.

Tedy: Ve slově „úpěly“ jest hrubka jako kráva, je to sice signifikantní, nicméně uvědomělému Čechu koná službu věru medvědí. Normálně jsem k tomu celkem tolerantní, lidi prostě česky neumí, ne tak ovšem hraje-li si dotyčný na kovaného Čecha, želbohu mateřštiny zcela neznaje.

Za druhé: Přemysla Otakara II. probodl oštěpem německý šlechtic Berthold Schenk z Emmenbugu, načež mu vojáci hodili smyčku kolem krku, sedmnácti ranami jej dorazili, svlékli a oloupili, navzdory výzvám proradného Habsburka, aby vojáci českého panovníka ušetřili. Odvezl tedy alespoň mrtvolu českého krále do Vídně, kde ho dal nabalzamovat a císařovna věnovala roucho. Pindy o zradě českých pánů nemá cenu komentovat.

Tolik ke smrti krále železného a zlatého. Zbytkem textu jsem se již nezabýval, avšak je zcela zřejmé, že autor by měl věnovat méně pozornosti hodnocení vlivu habsburků na dějiny zemí Koruny České, zato mnohem v více studiu českého jazyka, kde má katastrofální nedostatky, neboť nezvládá ani tak triviální věc, jako je shoda podmětu s přísudkem.

To je fuk že si to dobře prodá. Podstatný je, aby se tohle svinstvo konečně napravilo.

Tin: (#345899) u putina?      

Těsně před volbama…kdepa se asi ten populista inspiroval            

Jestli dá Trump opravdu Snowdenovi milost, tak je sekáč!      

Chuckie: (#345896) Makaj na tom poctivě!      

Má recht, Chicago se jim na to za chvíli taky vysere, a celý      

Tuukka se jim na to vybodnul https://hokej.cz/…-off/5050362. A já mu tleskám, čučet tři měsíce na hotelu je naprosto na palici. Ať už jdou s celou Covidšikanou do prdele.      

Díl druhý

Do oken straší, straší Bílá hora, napsal v prologu ke svému dramatu Posel Viktor Dyk. To snad nejpregnantněji vyjadřuje obecný český pocit při každé připomínce této tragické bitvy. Bylo už o ní pověděno a napsáno tolik, že by bylo nošením dříví do lesa chtít k tomu cokoli přidávat. Snad jen, že to byla porážka naprosto zbytečná, že čeští stavové přivodili krizovou situaci sami volbou Ferdinanda II., nečelili jí včas a nakonec z boje o bytí či nebytí národa učinili převážně „panskou“ záležitost. Všimněme si spíše, jak bylo bělohorské bitvy využito k „civilizačnímu“ poslání, a jejích tragických důsledků. Velké „theatrum“ staroměstské popravy silně připomínalo metody španělských Habsburků. (Však se také do Čech po Bílé hoře přihrnulo plno španělských dobrodruhů, aby se bohatě přiživili na vítězství habsburského katolického Veličenstva.) Pod katovou sekerou a na šibenici zahynuli nejen zástupci šlechty a měšťanstva, ale i významní čeští vzdělanci, jako byli například Harant z Polžic a Bezdružic a rektor univerzity Karlovy Jesenius, původem Slovák. Následná masová emigrace českých protestantů, dobrovolná i nucená, ochudila národ o Komenského, Hollara, Stránského, Skálu ze Zhoře a mnoho dalších. Rána tedy byla vedena záměrně i proti tehdejší kultuře, jejíž úroveň nebyla zanedbatelná. Ktomu ještě připočtěme ztráty vzniklé rychlou konfiskací majetků české protestantské šlechty a za třicetileté války: vzala tenkrát za své i mnohá vzácná umělecká díla, jimiž Prahu obohatil Rudolf II. Stejně dopadla literatura – bezmála všechno, co bylo napsáno česky, prohlásilo se za kacířské. Třicetiletá válka, která Bílou horu vystřídala, přinesla českým zemím i na onu dobu nezměrné utrpení a strádání. Historikové se dodnes dohadují, klesl-li po ní počet obyvatelstva Českého království pouze o třicet nebo dokonce až o šedesát procent. Navíc skončila zlopověstným mírem vestfálským, jímž byl, stejně jako tři sta let potom v Mnichově, obětován český národ pro údajný evropský mír. Habsburkům už nestálo v cestě nic. Zahájili proto tvrdou rekatolizaci.

Génius národa však žil dál. Přestěhoval se jen z paláců (ty zabrali většinou cizinci) do prostých chalup. Zde se udržovala pronásledovaná nádherná kralickobiblická čeština. Národ se i v těch nejtěžších chvílích zlomit nedal. Habsburci se nyní usadili na českém trůně pevně. Ovšem mír, za nějž jsme tak tvrdě zaplatili, dlouho nepotrval. Evropou začaly otřásat války proti Turkům. V roce 1683 vtáhla obrovská turecká armáda do Rakouska. Tehdejší český král (a zároveň král uherský a císař římskoněmecký) Leopold I. uprchl i se svým dvorem do Lince, když se Turci nebezpečně přiblížili Vídni. Vídni přispěchal na pomoc i polský král Jan Sobieski. Polskému království se za to dostalo nevídané odměny: sto let poté bylo vymazáno z Evropy při tzv. prvním dělení, na němž se samozřejmě Habsburci přiživili. Za Leopolda I. také vymírá habsburská španělská větev. Co by asi následovalo, kdyby se byl usadil také na španělském trůně? Ale kladení podobných otázek jak známo historie nesnáší.

Ostatně za pouhých čtyřicet let stojí rakouští Habsburci před stejným problémem. Za Karla VI. (vládl v letech 1711 až 1740) jaksi došli mužští dědicové. Vyřešil to rychle a po habsbursku: Roku 1713 vydal nový statut o následnictví; zdůraznil a podtrhl v něm jednotu říše, která má být vždycky převzata prvorozeným synem, připouštěl však následovnictví dcer. Pod názvem pragmatická sankce byl tento nový statut přijat a potvrzen stavovskými sněmy a po řadě nelehkých diplomatických jednání uznán i hlavními evropskými mocnostmi. Docela zadarmo to však nebylo. Než např. provdal svou dceru Marii Terezii, přicházející v úvahu jako následnice trůnu, za lotrinského vévodu Františka, musel za to zaplatit – ne ovšem on, ale František Lotrinský. Aby i Francie uznala pragmatickou sankci, musel se vzdát Lotrinska v její prospěch. Když se v roce 1739 uvolnil toskánský trůn, stal se manžel Marie Terezie jako František III. toskánským vévodou. Nebyla to právě ohromující hodnost a funkce, ale manželství Marie Terezie s Františkem Lotrinským bylo od počátku nepochybně šťastné. Právě v Toskánsku se novomanželům přihodila malá a směšná nehoda – spadla s nimi postel. Když se to doneslo císaři Karlu VI., mírně svého zetě napomenul. Napsal mu: „Přál bych si, aby se vám nikdy nestalo větší neštěstí. Jenom ale moderato, nepřehánějte!“

Právě zde je možná počátek pozdějších fám připisujících Marii Terezii sexuální posedlost a nevázanost. Což vůbec neodpovídá pravdě, měla svého Františka upřímně ráda. Byla nešťastná, když se nesměl spolupodílet na její uherské korunovaci, a byla šťastná, když se jí později podařilo propašovat svého manžela alespoň na římskoněmecký císařský trůn. Měla s ním dohromady šestnáct dětí. Konečně se dočkala. Po otcově smrti se třiadvacetiletá Marie Terezie usazuje na habsburském trůnu. Nebyl to kupodivu špatný tah! Vedla si rozhodně lépe než její otec, který si potrpěl na neúspěšné válčení a přivedl tak státní pokladnu málem na mizinu. Přitom ho ani nenapadlo připravovat svou dceru na převzetí moci, doufal asi stále marně, že se mu narodí mužský dědic. Začátek vlády Marie Terezie nebyl vůbec lehký. Její předpokládané slabosti chtěl využít kdekdo, musela válčit s Prušáky i Bavory (a se špatnými rakouskými generály) a bránit zuby nehty své dědictví. Konečný výsledek opakovaných bojů byl zvlášť citelný – zaplatila ztrátou Slezska, i když, historicky vzato, na český účet. Mnoho se hovořívá o tzv. tereziánských reformách. Spočívaly v podstatě v ekonomických a správních změnách, na onu dobu a na Habsburky hodně odvážných. První znamenala pronikavé omezení moci šlechty (s výjimkou Uher), zdanění jejích statků a zřízení instituce státních výběrčích daní. Druhá měla charakter unifikační a ve svých důsledcích centralistický. Omezovala práva rakouských i českých zemí a jejich sněmů (Uher se to opět nedotklo), centralizovala státní správu a vytvářela početnou, později pověstnou rakouskou byrokracii. Nakonec se Marie Terezie pustila i do jakési reorganizace armády – podle pruského vzoru.

Udivující byla její tradiční habsburská pýcha. Skutečný vztah k poddaným, za jejichž „matku“ byla vydávána, dokumentuje nejlépe fakt, že nařídila vypálení českých vesnic za jejich sympatie k bavorskému vévodovi, který se nakrátko usadil na českém trůně. O zrušení roboty nechtěla ani slyšet. Enormní pýcha se krutě vymstila na tristním osudu Marie Antoinetty: provdala svou dceru za francouzského krále v přesvědčení, že jí tím otvírá širokou cestu ke slávě a moci – a zatím jí otevřela cestu podgilotinu…

Její reformy a celý postoj, vymykající se dosavadní strnulosti, jíž se vyznačovala vláda rakouské habsburské větve (její děti patřily k rodu habsbursko-lotrinskému), byly nesporně ovlivněny myšlenkami osvícenství, které se tehdy šířily po Evropě. Ale tomu, aby mohla přijmout tento myšlenkový proud bez výhrad, zabraňovalo její tradiční habsburské katolictví, které po smrti Františka Lotrinského přerůstalo až v bigotnost. Projevovalo se to nejen přehnaným puritánstvím, ale například i požadavkem, aby se její dvůr po určitý čas oblékal do černého a dámy odložily líčidla.

Její poslední reformy, zejména významná reforma náboženská a školská, nesou už pečeť jejího syna a nástupce. První, po úporném úsilí císařských rádců, vyslovuje souhlas se zrušením jezuitského řádu (ostatně proč ne, rekatolizace už byla ukončena), druhá stanovila povinnou školní docházku a střední školy (gymnázia) byly podřízeny státní kontrole. Když Marie Terezie po čtyřiceti letech vlády roku 1780 umírá, vystřídá ji na trůně Josef II. Římskoněmeckým králem se stal již za života svého otce. Josef II. rozhodně patří k nejzajímavějším Habsburkům. Myšlenkově byl zcela oddán osvícenství, i když to bylo determinováno jeho energickým směřováním k centralismu a absolutismu. A jako by věděl, že mu nebude dopřáno mnoho času (umírá v roce 1790), překotně pokračuje v reformách daleko odvážnějších, než byly matčiny. Není na rozdíl od ní brzděn bigotností,jeho katolictví bylo formální. V tom i ve svém chladném vztahu, až v odstupu k utěšeně se rozrůstajícímu habsbursko-lotrinskému „arcidomu“ jako by mu chyběly základní habsburské geny. Vystupňoval na nejvyšší míru centralismus a reorganizoval a zkvalitnil byrokratický aparát. Němčina se stala univerzálním státním jazykem. Nekřivděme mu, nešlo při tom o žádný německý šovinismus (ani u Marie Terezie ne), ale o potřeby postupující centralizace, jejímž cílem bylo přeměnit habsburské země v jednotnou monarchii. Což ovšem nic nemění na faktu, že tím byl nejsilněji poškozován právě český národ – především široké lidové vrstvy, neznalé německého jazyka. Z početných Josefových reforem byl nejzávažnější patent o zrušení nevolnictví a tzv. toleranční patent. Druhý z nich vracel, byť omezeně a s ponecháním hegemonie katolictví, legalitu nekatolickým náboženstvím. Ale pozor, obnovu jednoty bratrské nepovoloval. Takže, což si asi těžko Josef II. uvědomoval, projevil se i tím tradiční vztah Habsburků k českému národu, který by se dal vyjádřit alegorií: Když to jinak nejde, dáme jim taky kus chleba. Ale suchého, namazaný být nesmí!

Snad největším činem, na Habsburky přímo revolučním, byl Josefův postup proti klášterům. V Rakousku jich ostatně bylo jako kvítí. Na základě jeho opatření bylo z více než 2100 klášterů s asi 65 000 mnichů a jeptišek zrušeno přes 700 a počet jejich osazenstva snížen na přibližně 27 000. (V Čechách bylo tehdy zrušeno asi 70 klášterů a na Moravě 40.) Mělo to i svůj negativní dopad, mnoho například knih a jiných vzácných předmětů ze zabavených klášterů bylo rozkradeno a zničeno, ale tomu se asi dalo těžko zabránit. Reformování bylo Josefovou vášní. Za své poměrně krátké vlády dokázal vydat přes šest tisíc tzv. patentů, tj. reformačních opatření, ve všemožných oblastech. Posiloval absolutismus státu, přičemž se zapsal do dějin i tím, že vybudoval rozsáhlou síť „bretschneiderů“ – tajné policie. Zdá se však, že byla za jeho časů inteligentnější. Pracoval prý až 18 hodin denně. V zahraniční oblasti a tradičně ve vojenských podnicích valné štěstí neměl. Na samém konci své vlády ztratil Belgii a musel ustoupit nátlaku uherské šlechty, požadující navrácení privilegií udělovaných jim Marií Terezií.

Neoplakáván svou rodinu, či spíše rodem (potomky neměl), šlechtou a vysokou hierarchií, byl o to víc želen širokými a ne zcela přesně informovanými lidovými vrstvami. Záhy se začaly vytvářet legendy o jeho lidskosti, lidumilnosti a omylem se mu dokonce připisovala demokratičnost. Tu zřejmě postrádal, i když to, čemu se říká prostý lidský vztah i k prostému člověku, nepochybně měl. Faktem zůstává, že Josef II. a do určité míry i jeho matka Marie Terezie se habsburskému průměru vymykají a půlstoletí jejich úhrnné vlády je poznamenáno prvky, které lze do určité míry nazvat moderními. Nebo řečeno stručněji, pokoušeli se srovnat krok s ostatní emancipující se Evropou. Jejich následovníci už se o to vůbec nepokusili.I když po jejich odchodu budou Habsburkové vládnout ještě skoro sto třicet let.

Osud trůnu habsburského se začal naplňovat. Po sotva dvouleté vládě Josefova bratra Leopolda II. nastupuje na rakouský trůn jeho nejstarší syn František, rekordman na tomto trůně: v rozbouřené Evropě na něm vládl třiačtyřicet let. Když potom Napoleon pohřbil fikci Svaté říše římského národa německého, odškodnil se František II. (pod tímto jménem vládl) titulem císaře rakouského. Větší část vlády se odehrává ve znamení metternichovského absolutismu. Obdivovatelem absolutismu byl ostatně po celý život sám, ovšem naprosto ne onoho absolutismu, jaký vytvářel Josef II., ale vycházejícího z tradic pokud možno nejstarších. Tak zase zázračně ožívá šlechta a její vliv. Osvícenské ideje jsou vymrskávány pruty železnými. Inscenuje se proces proti tzv. rakouským a uherským „jakobínům“.

A František II., jeden ze snad nejprůměrnějších habsburských panovníků, vládne a vládne. Rád úřaduje a jako pravý byrokrat nikdy nespěchá, je raději, když se problémy jaksi vyřizují samy. Slavnostně oprašuje ideu o božské panovnické moci, ideu, jíž se budou Habsburkové ohánět až do hořkého konce. Je téměř zázrakem, že se mu podařilo přeplouvat po rozbouřených vlnách tehdejší Evropy. Dvakrát například zorganizoval koalici proti revoluční Francii. Jejím následkem bylo bezprostřední ohrožení Vídně Napoleonem v zimě 1796–79. Tři roky poté po dočasných úspěších druhé koalice si Napoleon rychlými údery v severní Itálii znovu otevře cestu do Rakouska a ohrožuje Vídeň. „Hydra revoluce“, jak se tehdy říkalo ve Vídni, nebezpečně ožila. A tak Rakousko uzavírá další protifrancouzskou, tentokrát už protinapoleonskou alianci s carským Ruskem. Ve válce, která následovala, vtáhl Napoleon dokonce do Vídně, odkud František II. uprchl. Nato dochází u Slavkova na Moravě k tzv. bitvě tří císařů a k další rakouské porážce. Následný bratislavský mír z roku 1805 mění Rakousko na druhořadou velmoc. Přichází o italské državy a Dalmácii, likviduje se jeho vliv v Německu a od vlastních rakouských zemí jsou odtrženy Tyroly a Voralbersko. Následují další boje a další prohry. V roce 1809 je rakouské vojsko poraženo u Wagramu, Napoleon znovu obsazuje Vídeň a ubytuje se v schönbrunnském paláci. V roce 1811 dochází v Rakousku po tzv. finanční reformě de facto k státnímu bankrotu. Ale na druhé straně – zásluhou Metternichovou – je zorganizován sňatek Napoleona s Františkovou dcerou Marií Louisou. Což ovšem Františkovi II. nevadí, aby roku 1813 v bitvě u Lipska nebojovalo Rakousko na straně protinapoleonské koalice. Jak František II. stárnul, vzrůstala u něj tradiční habsburská bigotnost a s ní konzervativnost až reakčnost. V testamentu ukládá svému nejstaršímu synovi a nástupci Ferdinandovi: „Neměň nic na základech státní budovy! Vládni a nic nepozměňuj! Postav se pevně za neotřesitelné zásady, které jsem dodržoval a díky jimž jsem nejen vyvedl monarchii z bouří těch nejtěžších časů, nýbrž jí zjednal i místo, které jí právem náleží.“

Těžko by se našla slova pyšnější a méně pravdivá: kolikrát se za vlády tohoto prostředního Habsburka ony „neotřesitelné“ zásady otřásaly! Ferdinand, nejstarší Františkův syn, který jako Ferdinand V. nastupuje po jeho smrti na rakouský trůn, byl osobností, zdvořile řečeno, psychicky nevyrovnanou. V naší paměti utkvěl jako poslední korunovaný český král a dostalo se mu přízviska Dobrotivý, Vídeňáci prý mu říkali Trottel (trouba, blbec). Ten ve skutečnosti nikdy nevládl, a dokonce se zdá, že po tom ani netoužil. V dramatickém roce 1848 se v Olomouci (Vídeň se ještě bouřila) vzdal trůnu ve prospěch svého synovce Františka Josefa. Po své abdikaci odjel do Prahy, kde žil na Hradčanech, ale ještě více na zámku Ploskovicích u Litoměřic 27 let. V paměti Pražanů žil jako dobrák, prostě Ferdinand Dobrotivý. František Josef, jemuž Ferdinand přepustil trůn, překonal všechny habsburské rekordy: vládl bezmála sedmdesát let, přesně 68.

Připomeňme si, že s jeho vládou je spojeno prohnané potlačování výdobytků roku 1848, bachovský absolutismus, dualismus, porážka Prusů u Hradce Králové, slib uznání historického práva Českého království a korunovace, vzápětí porušený, okupace Bosny a Hercegoviny a nakonec Rakouskem vyprovokované vypuknutí první světové války. Byla to prazvláštní povaha, až děsivě průměrná, ale zpupně si zakládající na svém „majestátu“. Byrokrat par excellence, ovšem bez cílevědomosti Josefa II. (Při sčítání lidu ve Vídni se údajně zapsal jako „samostatný úředník“.) I když nevyhrál žádnou válku, potrpěl si na vojáčkování jako nikdo jiný. Až do smrti oblékal vojenskouuniformu a jako „nejvyšší vojenský pán“ dbal jako délesloužící roťák hlavně o to, aby měli vojíni řádně zapnuté uniformy a řádně vyčištěné boty. Odvolání pražské korunovace možná ani nebylo motivováno protičeským záštím, ale vídeňští, sudeťáčtí a maďarští křiklouni ho dokázali „přesvědčit“. Ze všeho nejhorší byla ovšem jeho konzervativnost, která se pochopitelně zvětšovala úměrně s rostoucím věkem. Revoluční a demokratizační proudy stejně jako vzrůstající problémy sociální a nacionální se ho nedotýkaly, prostě čas jako by se pro něj nakonec zastavil. Horší bylo, že stejné fikci podléhali i jeho bodří Vídeňáci, pro něž se stal milovaným stařičkým mocnářem. Pro ně byla habsburským mocnářstvím právě jen Vídeň a její vyčichlý šarm, operetky, ve kterých se producírovali baroni a hrabata a vyfintění oficíři. Vzdálené dunění neslyšeli a nechtěli slyšet.

A tak přichází rok 1914. Zdá se být mimo každou pochybnost, že sám František Josef I. si válku nepřál, poučen vlastními neblahými „vojenskými“ zkušenostmi. Což ovšem na věci samé nic nemění. Ostatně ten klid a mír koncem 19. a začátkem 20. století, na nějž se tak vzpomínalo a někdy dosud vzpomíná, to byla jen odražená zář ohňů vzplanuvších do výše před zánikem. Mnohé věstilo i nadcházející pád habsburského domu: osud císařova bratra Maxmiliána, který se dal korunovat na mexického císaře a skončil před vojenskou popravčí četou, a především osudy dvou následníků, Rudolfa, který spáchal sebevraždu, a Ferdinanda ďEste, jehož smrt v Sarajevu se stala vítanou záminkou k rozpoutání války. A ze všeho nejvíc rostoucí závislost habsburského Rakouska na vilémovském Německu. Dvouletá epizoda vlády posledního Habsburka na rakousko-uherském trůnu, Karla I., už nemohla na „osudu trůnu habsburského“ nic změnit. Svět už byl jiný než za Františka II., nedalo už se prospěchářsky a beztrestně pendlovat mezi bojujícími stranami: proto musely všechny, ostatně polovičaté, Karlovy pokusy o záchranu monarchie ztroskotat. Jeho poválečné tragikomické snahy obsadit alespoň maďarský trůn (vyprovokované zřejmě jeho chorobně ctižádostivou a fanaticky „legitimní“ chotí, bourbonskou Zitou) už připomínají jen špatnou operetu. A tím více ji připomínaly a dosud připomínají následné naivní pokusy jeho syna Otty.

Osud trůnu habsburského se prostě naplnil.

V souvislosti s Habsburky a jejich osudem a ještě spíše s evidentním, často abnormálním podivínstvím a nevypočitatelným chováním se někdy mluvívá o jejich rodinné degeneraci. Co pod tímto pojmem rozumíme? O tzv. degeneracích se dříve mluvívalo v souvislosti s různými postiženími zejména nervové soustavy či vyslovenými duševními chorobami, které se pravidelně vyskytovaly v určitých rodinách. V novější době se však pojem degenerativní onemocnění (alespoň pokud se týká nervového systému) vymezuje na opakovaná povlovně se horšící onemocnění postihující vždy tytéž struktury nervové soustavy bez známek zánětu či nádoru. Velká část takových onemocnění se skutečně vyznačuje rodinným výskytem a někde dokonce známe i přesná pravidla jejich dědičnosti (např. převážně u chlapců). Dědičná onemocnění ovšem, jak je všeobecně známo, přesahují kádr neurologických onemocnění a vyskytují se také u nemocí očních, krevních (sem patří např. známá krvácivost – hemofilie) a jiných. U těchto nemocí je někdy dědičnost velmi precizní a nemoci se dědí se stejnou přesností jako se dědí tělesné či duševní vlastnosti; u některých nervových či duševních nemocí se dědí prostě sklon k postižení centrální nervové soustavy a u jednotlivců v rodině se tak objevují postižení různá, třebaže patřící do téže skupiny. Přirozeně, že příbuzenské sňatky – tím, že stejné geny (nositelé dědičných znaků) se setkávají po oplodnění vajíčka spermatem – mnohonásobně zvyšují pravděpodobnost dědičného onemocnění, pokud se v rodině vyskytlo. K tomu docházelo především u šlechtických, zejména u panovnických rodin. Nebylo totiž lehké například najít „rovnorodou“ nevěstu pro následníky trůnu i jiné mužské členy rodiny. A tak sňatky mezi druhými, ba i prvními bratranci a sestřenicemi bývaly na denním pořádku a opakovaly se často v několika generacích. Proto se zde vyskytovaly dědičné nemoci poměrně často. Příkladem může být hemofilie u španělských Bourbonů a ruských Romanovců.

Pokud jde přímo o Habsburky, nepochybně se u nich dědičné nemoci vyskytovaly. Stojí například za povšimnutí, že za celou dobu existence habsburského rodu se nikde neobjevila skutečně a výjimečně nadprůměrná osobnost. Ale nacházíme v něm podivíny, jedince průměrné i podprůměrné. A zejména v šestnáctém století několik postav jasně psychopatologic­kých. Patří k nim například španělský král Karel V. a náš Ferdinand I. U obou se tato abnormalita stupňovala s věkem. Karel V. nakonec v depresivním stavu abdikoval a trávil život v klášteře, kde měl občas záchvaty alkoholismu, dával si přivážet sudy vína a měnil klášter v hospodu. U Ferdinanda propukla těžká deprese po smrti jeho ženy, královny Anny, kterou (na rozdíl od mnoha jiných královských manželů) upřímně miloval. Ferdinandův syn Maxmilián si vzal za manželku svou první sestřenici Marii, dceru Karla V: Z tohoto vnitřně kříženého manželství vzešla výrazně psychopatická osobnost, náš Rudolf II. Snížený intelekt měli pak jeho bratři včetně jeho agresívního nástupce Matyáše.

Ani jejich dvojnásobný strýc (bratr jejich matky a bratranec jejich otce) Filip II. Španělský nebyl psychicky normální. Trpěl lehčí formou maniodepresivity a upadal do stavů trudnomyslnosti. Jeho fanatickýkato­licismus, který necouvl ani před krutostí, ani před nerozumnými vojenskopolitickými akcemi, přesahoval i dobové a místní měřítko. Přivodil nakonec Filipovi II. ztrátu severního Nizozemí a konflikt s Anglií, jehož neblahý důsledek pro Španělsko (zkáza takřka celého loďstva) je všeobecně znám. Nejvýrazněji se však projevilo habsburské vrozené psychické postižení na synovi Filipa II. a na nemanželském synovi našeho Rudolfa II: Filipův syn, infant Don Carlos, je spornou osobností i v dějinách. O jeho tělesném postižení víme: byl slabé tělesné konstrukce, do pěti let nemluvil. Ve svých sedmnácti letech, roku 1562, utrpěl úraz po pádu ze schodů a současníci začínají mluvit o jeho „duševní chorobě“. Objevují se u něj výbuchy hněvu, vzteku a zvůle. Dochází ke střetům s otcem. Filip II. ho podezřívá ze styků s cizinou, dokonce i s nizozemskými vzbouřenci. V lednu 1568 je zatčen a je mu zabavena korespondence. Má domácí vězení,zatímco ustanovený tribunál přešetřuje míru jeho provinění. Než však došlo k závěru řízení, umírá 23letý Don Carlos ve svém domácím vězení.

Spáchal sebevraždu? Byl zavražděn na příkaz svého otce? To jsou otazníky, nad nimiž váhají historikové dodnes.

Jisté však je, že Don Carlos byl neurologicky postižen. Trpěl tehdypoměrně vzácnou kombinací: epileptickými záchvaty a nepotlačitelnými pohyby. Postupem doby se epilepsie horšila, účinné léčení ještě nebylo známo, a tak docházelo k demenci. Zdá se, že u něho šlo o vrozený defekt spočívající v značně opožděném vývoji a snad i o chorobnou motorickou symptomatologii. Nepříliš těžký úraz – pád ze schodů – vyvolal pravděpodobně epileptické záchvaty psychomotorické s podivným, násilným chováním. Nemanželský syn Rudolfa II. a Kateřiny Stradové don Julio ďAustria byl zase schizofrenik s agresivními rysy a sadistickými sklony. „Proslavil“ se tím v Krumlově. Když jednou našli na ulici umírající dívku Markétu Pichlerovou, kterou sadisticky zmučil, nedala už se jeho děsivá nenormálnost dále tajit. A když krátce nato skončil Julio ďAustria ve vězení, znamenalo to úlevu jak pro Krumlov a jeho okolí, tak i pro jeho císařského otce.

Ani v dalších stoletích psychické poruchy v habsburském rodu nemizí. Pouze polevují. Poslední Habsburk přímé linie, císař Karel VI. (1711–1740), otec Marie Terezie, byl agresivní psychopat, který např. na lovu bez zřejmého důvodu zastřelil jednoho ze svých dvořanů. Ferdinand V., tzv. Dobrotivý, byl zřejmý oligofrenik, což znamená, že měl vrozeně snížený intelekt. Oligofrenní, tělesně i duševně zaostalý byl i poslední Habsburk na španělském trůnu Karel II. Nevládl samostatně. Jednak byl postižen, jednak byl nezletilý. Zdá se však, že jeho intelektové postižení bylo menší než u Ferdinanda Dobrotivého. Tyto příklady i úvahy by mohly vést ještě dál, až do minulosti nepříliš dávné. Korunní princ Rudolf spáchal sebevraždu v zámečku Meyerlingu za záhadných okolností. Proč? Nic mu nechybělo. Byly zde tedy se vší pravděpodobností psychopatické příčiny. Ani Ferdinand ďEste se nevyznačoval normálností. Zarážejí už hekatomby zvěře a podivné sbírky svatých Jiří na Konopišti. Někteří současníci ho popisují jako obsedantního neurotika se záchvaty agrese.

Kde se vzaly tyto podivné geny v této původně zdravé selské švýcarsko-rakouské rodině? Stopy vedou do Španělska. Vzpomeňme na Maxmiliánem organizovaný sňatek jeho syna Filipa s Juanou Aragonsko-Kastilskou, zvanou Johana Šílená. Ta trpěla těžkou melancholií (depresivní složkou maniodepresivity). Po smrti jejího manžela ji její otec Ferdinand Aragonský dokonce prohlásil za neschopnou vládnout a prohlásil se sám regentem ve jménu svého vnuka Karla. V čem tedy spočívala její „neschopnost vládnout“? Podle svědectví současníků se její duševní úchylka vystupňovala neobyčejnou (odůvodněnou? neodůvodněnou? ) žárlivostí na jejího krásného manžela: Filip I., první Habsburk na španělském trůnu, byl čímsi, čemu bychom moderně řekli playboy, za což se mu dostalo (stejně jako francouzskému králi téhož jména) přízviska Sličný. Když Filip Sličný roku 1506 v Nizozemí zemřel, provázela Johana Šílená jeho rakev z Nizozemí až do kláštera ve Španělsku. Cestovala pouze v noci, protože prý „vdova, která ztratila slunce své duše, nesmí ukázat slunečnímu jasu svou tvář“. Filip byl potom pohřben ve španělském klášteře, v němž jeho vdova přijala řeholi a až do smrti se od manželovy hrobky nehnula. To všechno se zdá nasvědčovat tomu, že u Johany zvané Šílená šlo o maniodepresivitu s převážně melancholickými projevy, komplikovanou neurotickými, „exhibicionis­tickými“ až hysterickými rysy, jako byla její chorobná žárlivost a noční cestování s manželovou rakví.

Ale všimněme si také burgundského vévody Karla Smělého, který byl tchánem císaře Maxmiliána. Byl to typ nesmírně ctižádostivý, srovnával se dokonce s Alexandrem Velikým (oba prý měli otce Filipa), chtěl vytvořit obrovskou říši a válčil s kdekým, dokonce i se svým lenním pánem, králem francouzským, jehož zajal. Nakonec ho porazili Švýcaři a Karel Smělý v bitvě u Gransonu padl. Ze zpráv současníků jednoznačně vyplývá, že Karel Smělý nebyl psychicky normální. Trpěl maniodepresivitou se zdůrazněnými manickými fázemi. Ty ho hnaly do šílených podniků, které nakonec špatně skončily. Už například to, že zajal svého lenního pána, bylo proti středověké morálce, ale to, že ho chtěl soudit, případně odsoudit k smrti – to přece nemohly být nápady psychicky zdravého člověkapatnáctého století.

Takzvaný burgundský rod, z něhož Karel Smělý pocházel, byl pobočnou linií francouzského rodu Valois. V tomto rodu se vyskytovala celá řada neurologických i psychiatrických úchylek (například Jan Dobrý, Karel VI., Karel VIII.). Zdá se tedy, že tzv. habsburská degenerace vznikla především smísením s rodem burgundským; o generaci později k tomu přistupuje i chorobný přínos z rodu králů španělských. Tyto negativní vlivy se dále posilovaly vnitřním křížením. Jediný pohled na portrét Karla Smělého nám například okamžitě prozradí, odkud se vzal známý převislý habsburský ret.

A tak slavné sňatky, jimiž habsburský rod dosáhl takové moci, v sobě skrývaly i zárodek zmaru.

Osud trůnu habsburského Rakouska je osudem. Rakouská c. k. hymna

Bella gerant alii, tu felix Austria nube! (Války ať vedou jiní, ty, šťastné Rakousko, se zasnubuj!) Z chvalozpěvu na Habsburky

I když jsme daleci toho, ohánět se někdejší frází Tři sta let jsme úpěly, naše vzpomínky na Habsburky a jejich dynastii nejlepší nejsou. Těžko z nich vymazat bitvu na Moravském poli a na Bílé hoře, těžko si nepřipomínat rakousko-uherské vyrovnání, po kterém se stalo starobylé České království pouhou rakouskou provincií, i dlouhý a marný zápas o alespoň jazykovou rovnoprávnost ve vlastní zemi. Ostatně, až na málo výjimek nás Habsburkové také v lásce neměli. Jejich nechuť byla zpočátku motivována nábožensky, nakonec nacionálně. To všechno však nic nemění na dějinné úloze, která jim byla svěřena. Měřeno časem, nebyla rozhodně bezvýznamná. U nás vládli oněch okřídlených tři stal let, ale evropské a do značné míry i světové dějiny ovlivňovali přes šest století.

Jejich vstup na evropskou historickou scénu přitom nebyl nijak oslnivý. Zakladatel této dynastie Rudolf I. byl zvolen roku 1273 tzv. římským králem jako protikandidát našeho Přemysla Otakara II. Dostal přednost proto, že se zdál kurfiřtům i papeži méně mocným (což bylo pravda) a cílevědomým (což byl fatální omyl) než přemyslovský „král železný a zlatý“. Hrdý Přemyslovec se s tím nehodlal smířit, a tak došlo k oné nešťastné bitvě na Moravském poli, poblíž Dürnkrut, v níž byl Přemysl Otakar II. poražen a surově ubit – pravděpodobně uherskými spojenci Rudolfa I. Bitva na Moravském poli se stala pro český národ traumatem. Nechme však stranou okolnosti bitvy, v níž byl král železný a zlatý zrazen zřejmě i vlastními (Milota z Dědic a Rožmberkové), a povšimněme si spíše její osudovosti. Je to jedna z mála vítězných bitev svedených pod přímým habsburským velením – a rázem otevřela tomuto rodu cestu do Podunají a střední Evropy. A Rudolf dovedl tohoto vítězství, které jako by mu spadlo z nebe, náležitě využít. Okamžitě omezil České království na vlastní Čechy a dočasně obsadil Moravu. Rakousy a Štýrsko udělil jako léno členům svého rodu. Bylo to prozíravé, netrvalo totiž dlouho a Habsburkové byli ze svých skrovných švýcarských držav vyhnáni. Za Rudolfa I. bylo rovněž zahájeno ono pověstné habsburské „zasnubování“: zorganizoval sňatek své dcery Guty s Přemyslovým synem Václavem. Založil tak – diplomatický talent mu rozhodně nechyběl – rod, z něhož se záhy vyvinul doslova klan. Rozrůstal se téměř geometrickou řadou, sedm až deset i více dětí nebylo pro žádného Habsburka vzácností. Navíc se Habsburci vyznačovali i vzácnou soudržností, a právě ona nejvíce přispěla k tomu, že se stali jednou z nejdéle panujících dynastií Evropy. Na rozdíl od jiných (naše Přemyslovce nevyjímaje) se zde téměř vůbec nesetkáváme s krvavými boji o trůn. Hierarchie a nástupnické právo se přísně dodržovaly, a pokud docházelo k excesům, pokaždé se více či méně obratně zatušovaly. Pro následný vzestup Habsburků však bylo významné pevné spojenectví s Vatikánem. Rudolf I. se papeži zalíbil ne snad proto, že sliboval křížovou výpravu do Svaté země, ale ujištěním, že se nebude plést do mocenských zápasů v Itálii, což s oblibou činívali jeho předchůdci. Mezi Habsburky se dokonce tradovala legenda – jedna z mnohých, že když prý Rudolf I. po svém zvolení přijímal hold kurfiřtů a knížat, chybělo mu žezlo. Sundal proto ze zdi kříž a měl prohlásit: Toto znamení vykoupilo svět, bude proto naším žezlem… Ale přese všechnu snahu Rudolfovu však habsburská cesta vzhůru tak snadná a hlavně rychlá nebyla. Jeho synovi Albrechtovi trvalo po otcově smrti plných sedm let, než se vnutil na římskoněmecký trůn. Podařilo se mu také po vymření Přemyslovců dosadit na český trůn svého syna Rudolfa. Ale to byla krátká, sotva rok trvající epizoda a odehrávala se v neustálých střetech se šlechtickou opozicí. Albrecht se sice pokoušel stůj co stůj český trůn pro svůj rod zachránit, ale dříve, než se mu podařilo shromáždit potřebné vojsko, byl zavražděn svým vlastním synovcem. Tato neobvyklá a zcela ojedinělá vražda uvnitř „habsburského domu“ byla pravděpodobně zorganizována zvenčí, podle názoru mnohých historiků stála v pozadí německá knížata, konkrétně mohučský arcibiskup. Nejen v Čechách, ale ani ve „svaté římské říši národa německého“ si zřejmě první Habsburkové mnoho sympatií nezískali… Na následujících více než sto let museli Habsburci svou prudkou cestu vzhůru přibrzdit. Na evropské výsluní přicházejí Lucemburkové a Habsburci jsou rádi, že jsou rádi. Blahořečí zřejmě svému praotci za rakouská léna – ze Švýcar jsou totiž stále energičtěji vytlačováni. Nezlomilo to ovšem nikterak příslovečnou habsburskou pýchu. Habsburkové nemohli přenést přes srdce, že je Karel IV. nezařadil ani mezi kurfiřty… A tak se na popud tehdejšího rakouského vévody Rudolfa IV. rozšířila po evropských panovnických dvorech senzační zpráva, že prý se při zevrubném průzkumu habsburského archivu objevily prastaré listiny, které potvrzovaly nesmírně urozený a starobylý původ habsburského rodu: sahá prý nejen k římským císařům, Caesar a Nero byli jejich příbuznými, ale dokonce až k zakladatelům Říma a trojským hrdinům. V době, kdy vylepšování původu a legendy nebyly mezi panovnickými a šlechtickými rody něčím naprosto neobvyklým (například i nafoukaní Rožmberkové si v šestnáctém století vymyslili bajku o svém příbuzenství s římským šlechtickým rodem Orsini), přece jen se tentokrát ukázalo, že co je moc, to je příliš. K hlasům, které okamžitě prohlásily tuto habsburskou senzaci za podvod, patřil i hlas slavného Petrarky. Tahle ostuda, jako ostatně mnohé jiné, však Habsburky neodradila a pokračovali ve vylepšování svého původu až do devatenáctého století. Jeden z těchto pokusů se jim málem nevyplatil. Podle něj opět odvozovali svůj původ od starořímských Colonnů a Pierleonů; dodatečně se zjistilo, že Pierleonové pocházeli z římského ghetta, a tak byli v době platnosti norimberských zákonů Habsburci prohlášeni div ne za židy… Všechny tyto pokusy ovšem nic nezměnily na faktu, že skutečný a doložený původ Habsburků, ostatně i tak dosti mlhavý, sahá do Švýcarska v desátém až jedenáctém století.

K vlastnostem, jimiž se Habsburkové mimo jiné výrazně vyznačovali, patřily vytrvalost, houževnatost a trpělivost. Využili – jak jinak – i českých husitských válek. Tehdejší rakouský vévoda Albrecht se okamžitě stal věrným Zikmundovým spojencem. A opět – Tu felix Austria nube! – oženil se s jeho dcerou Alžbětou. V bojích proti husitům poslednímu Lucemburkovi moc platný nebyl, sklízel většinou porážky a husiti mu oplatili nejedním nájezdem do jeho „dědičných zemí“. Ale již za Zikmundova života získal Moravu a po smrti svého císařského tchána přebohatě využil svých dědických práv: stal se nejen českým a uherským králem, ale i římskoněmeckým císařem. Pyšný sen zakladatele rodu se splnil. I když jen nakrátko. Albrecht přežil Zikmunda o pouhé dva roky. Zahynul za přípravy tažení proti Turkům. Nakazil se pravděpodobně morem a cestou do Vídně zemřel v Komárně. Šťastnější osud nebyl dopřán ani jeho synovi, který se narodil po jeho smrti a vešel proto do dějin pod jménem Ladislav Pohrobek. Ten umírá v Praze jako sedmnáctiletý za poměrně nejasných okolností. Někteří historici německokatolické provenience dokonce tvrdili, ovšemže neprávem, že byl odstraněn tehdejším zemským správcem Jiřím z Poděbrad, který si tak připravoval cestu na český trůn. A tak se opět, na více než sedmdesát let, další cesta Habsburků za českou královskou korunou zastavila. Vládnou zde Jiří z Poděbrad a po něm Jagellonci. Z evropských dějin však úporní Habsburci neodcházejí. Usazují se pevně na císařském trůnu římskoněmecké říše, kde vydrží až do roku 1806. (I když to byl do značné míry titul bez odpovídající moci, Habsburci si na něm velmi zakládali a po jeho ztrátě se povýšili na císaře rakouské.) Po Fridrichovi III., jemuž zbyly základní rakouské země a německořímský císařský titul, nastupuje na římskoněmecký trůn jeho syn Maxmilián, který se projevil jako nejgeniálnější habsburský dohazovač, resp. organizátor výhodných dynastických sňatků. Sám se oženil s Marií Burgundskou, dědičkou burgundského vévody Karla Smělého. A i když nedosahovalo Mariino dědictví někdejší velikosti a slávy, nebylo rozhodně zanedbatelné: vedle Burgundska zaujímalo i celé tehdejší Nizozemí. Ještě úspěšnější byl sňatek Maxmiliánova a Mariina syna Filipa s dědičkou španělského trůnu Johanou Aragonskou-Kastilskou, zvanou Šílená. Své svatební plány dovršil Maxmilián třetím dynastickým sňatkem, vlastně dvojsňatkem s Jagellonci – jeho vnuk Ferdinand se oženil s dcerou krále Vladislava II. Annou a vnučka Marie se vdala za Anina bratra Ludvíka. V každé generaci nový úspěšný sňatek! Jenže tenhle byl poněkud rizikový: oba manželské páry měly po sobě dědit. Na jedné straně tu byly rakouské země, na druhé,straně dvě mocná království, české a uherské. Jenže pouze rakouské země byly dědičné – v Čechách i Uhrách byl král volitelný. I kdyby to ovšem nevyšlo, budou vládnout obrovské španělské říši, nad kterou podle pyšné fráze slunce nezapadalo. Jak to dopadlo u nás, ví každý školák. Ludvík Jagellonský padl roku 1526 v boji s Turky u Moháče a Ferdinand se stal pod jménem Ferdinand První českým a krátce nato i uherským králem. Je přitom jednou z mnoha dějinných ironií, že by byla bývala Ferdinandovi jeho jagellonská manželka málo platná, nebýt krátkozraké a sobecké české šlechty: ta ho českým králem řádně zvolila. Ferdinandovu manželku připomíná v Praze dodnes půvabný letohrádek královny Anny, Belvedér. Což je ovšem jediná dobrá vzpomínka na tohoto krále, patřícího k nejbigotnějším, nejpyšnějším a diplomaticky nejprotřelejším Habsburkům. Dovedl chytře využít sobectví a naivnosti českých stavů a celé období jeho vlády bylo vyplněno tu zastřenějším, tu zřejmějším bojem s nimi. V první řadě však na smrt nenáviděl protestanty. Maxmilián II., který ho na českém trůně vystřídal, byl jeho pravým opakem. Rozumný a tolerantní vládl v nejlepší shodě se stavy jak v českých zemích, tak v Uhrách. Po něm se stal českým králem Rudolf II. Složitá, psychicky nevyrovnaná osobnost, navíc vychovaná pyšnými a fanatickými katolickými španělskými Habsburky. Navzdory tomu všemu však na Rudolfa II. nejhorší vzpomínky nemáme: odpouštíme mu mnoho za jeho lásku k umění, jíž tolik obohatil také naši Prahu. Ale vraťme se ještě k Maxmiliánovu vnukovi a bratru Ferdinanda I. Karlu V. Narodil se v Gentu a již jako šestiletý zdědil po otci Nizozemí, v patnácti letech po dědovi španělskou říši a jako dvacetiletý získal i římskoněmeckou císařskou korunu, údajně díky ohromným úplatkům. Tento fanatický Habsburk se mimo jiné „proslavil“ nelidskou inkvizicí, především v Nizozemí. Můžeme se o ní dočíst i ve slavné Costerově Pověsti o Ulenspieglovi. „Toho času inkvizitoři a teologové uvedli již podruhé císaři Karlovi na paměť, že církev hyne, že její vážnost upadá a on že je za svá tolikerá vítězství zavázán toliko motlitbám katolického křesťanstva, jež udržuje císařskou moc na výši. Jeden španělský arcibiskup ho žádal, aby bylo sťato šest tisíc hlav nebo upáleno tolikéž těl, aby tak v Nizozemí vyhlazeno bylo zhoubné kacířství luterské. Jeho Posvátné Veličenstvo usoudilo, že ani to ještě není dosti. A tak všude, kudy chudák Ulenspiegel procházel, viděl jen samé hlavy naražené na kůl, mladé dívky zašité do pytlů a vhozené za živa do řeky, viděl, jak nahé muže vplétají na kolo a železnými pruty jim přerážejí kosti, jak jsou ženy vsazeny do jámy, zasypány hlínou a kat křepčí po jejich prsou, aby jim rozdrtil hrudník. Ale zpovědníci těch, kteří a které se před smrtí pokáli, dostávali za každého dvanáct grošů. V Lovani viděl, jak kati upalují třicet luteránů najednou a hranici zapalují střelným prachem. V Limburku viděl jednu rodinu, muže a ženy, dcery a zetě, jak kráčejí na popravu zpívajíce žalmy. Starý otec potom v plamenech hlasitě úpěl. A Ulenspiegel putoval ubohou zemí zkrušen úzkostí a hořem.“ Týž Karel V., když dožíval svůj život v klášteře San Yuste a dozvěděl se, že se reformace šíří přímo ve Vallodolidu, napsal své dceři Johance, která tehdy ve Španělsku vladařila místo Filipa, zaneprázdněného válkou s Francií: „Vyřiďte ode mne Velkému inkvizitoru a jeho radě, aby byli na svém místě a vyťali zlo od kořene, dokud se nerozbují.“ Doporučoval jim svou někdejší praxi v Nizozemí, kde byli všichni zatvrzelí kacíři za živa upáleni a kající sťati. Jinak by prý musil z kláštera odejít a „sám to vzít do rukou“. A v dodatku ke své závěti zapřísahá Filipa, aby kacíře bez milosrdenství trestal a šířil inkvizici. Syn nejen uposlechl, ale v ukrutnostech svého otce ještě překonal. Tak tedy vypadal nástup Habsburků ve Španělsku a Nizozemí a jejich „civilizační“ poslání.

Úměrně s tím rostla i jejich pýcha. Na rakouské Habsburky se dívali jako na chudé příbuzné, ale jak už to bývá, pýcha předchází pád. Roku 1579 vzniká tzv. utrechtská unie, skládající se ze sedmi nizozemských provincií. Habsburci jsou vyhnáni a vzniká tzv. republika Spojených provincií. A posupně začíná zvolna hasnout sláva španělských Habsburků a klást soumrak nad říší, nad níž „nezapadalo slunce“. Zlato a stříbro z obrovské koloniální říše v Novém světě se kvůli rozmařilé „ekonomice“ brzy rozplývá a navíc hrozí vymření rodu. Roku 1700 španělští Habsburci vymírají – a poslední Habsburk na španělském trůně ustanovuje ve své závěti svým nástupcem Filipa z Anjou, Bourbona, vnuka francouzského krále Ludvíka XIV. Za rok je v Madridu korunován jako Filip V. Slunce nad habsburskou španělskou říší zapadlo a nic na tom nezměnila ani následná tzv. válka o španělské dědictví. Mezitím se ovšem měla čile k životu rakouská větev. Po nuceném odchodu Rudolfa II. nastupuje na český trůn Matyáš. Majestát, zaručující v Českém království náboženskou svobodu, který Rudolf rád nerad nakonec potvrdil, se horlivému katolíku Matyášovi vůbec nezamlouvá. Brzy, když získal na svou stranu mnohé rody české šlechty, do včerejška se ještě hlásící k protestantství (Lobkovicové, Slavatové, Martinicové, Lichtensteinové a Dietrichsteinové), zesílil tlak na všechny nekatolíky, hlavně na jednotu bratrskou. A když se navíc ukázalo, že Matyášovým zástupcem má být fanatický katolík španělsko-habsburského střihu Ferdinand, reagovali na to protestantští stavové odmítavě. Nicméně byl zvolen za českého krále, ale vzápětí došlo k defenestraci katolických královských úředníků. Následovalo české stavovské povstání v letech 1618–1620.

miroslav: (#345891) Aha. Díky.

B.: (#345888) Ještě se bude hrát – Č.B. – Kladno, Č.B. – Sparta, Kladno – Plzeň, Plzeň – Č.B. a Sparta – Kladno.

Stížnost

Věc: Stížnost na neplnění partnerských a mileneckých povinností ve vážném a váženém vztahu. (Soužití a souložití)

Má partnerka a milenka v jedné osobě,mi již dva pracovní dny neposkynula žádnou sexuální praktiku. Ani orální sex do poloviny,nebo dokonce,ani anální sex,ani vaginální sex. Proběhl pouze lehký petting bez vyvrcholení. (Krátce mi šáhla na čuráka,trošku pohonila a usnula)  

Byl jsem proto nucen u porna masturbovat až k vyvrcholení. To mne zdrželo a dva dny po sobě jsem přišel pozdě do práce. Omezuje mne to normalním plnohotném životě,protože myslím na její horkou a mokrou číču,do které chci zabořit nejen jazyk ale i svého naběhlého čuráka a vycákat ji pusinku,číču i prdelku. .

Prosím o urychlené projednání mé žádosti.

Může mi někdo vysvětlit, co to ten komentátor mlel o možným postupu? Vždyť už bude hrát jen CEB-KLA, takže indiáni už druhý bejt nemůžou (zato čtvrtý jo). Nebo mi něco uteklo?

OK, jak chceš.

Nečti,přeskakuj

Moc si nevyskakuj ty debile.

A čuráci mlčej

Goooollll

Jo,třeba se poser Kefalín

Drž tlamu, ty mi nemáš co radit, budu si dělat co budu chtít.

Nečti,přeskakuj