Frankenstein: (#373005) Dobrá, i kdybych připustil, že Afgošem ztratili nějakou kreditibilitu u protivníka (což stejně nepřipouštím, protože stejně jako „béčko“ považuju nereakci na Gruzii 2008 a UA 2014 za mnohem, mnohem podstatnější než Afgoš), tak jak se projevila ztráta kreditibility v NATO? Jak se projevila doma v US? Jak se projevila v Japonsku, Jižní Koreji, Tchaj-wanu? Tipnul bych si že vůbec nijak…
A neříkej mi Trumpe, nebo tě zabiju       Kurva říkám, že všichni rusáci mají být v rusku a kolem ruska má být železná opona až do vesmíru – jak správně nedávno řekl polskej prezident.

B.: (#373006) Ale samozřejmě že hrál, a velkou. Amerika projevila slabost, rusák tuhle slabost zakalkuloval a místo hehe – cvičení, řikal sem vám to, idioti – na tu Ukrajinu vlítnul.

Frankenstein: (#373005) Afgán podle mne nehrál roli. Rusáci tam dostali na držku víc. Podle mne byla rozhodnující nereakce na Krym 2014, resp. dokonce budování no(rd)streamu s evropou POTOM…

Ale to jsou jen spekulace. V rusku jsou (a výhledově i budou) u moci „lidi“ se středověkým imperiálním pohledem na svět. Jejich pohled my (a tím spíš USA) nejsme schopný pochopit a předjímat. Jediný, čemu rozumí je velkej klacek. Takže doufám, že UKR tu současnou ofenzivu odrazí. Pokud ne, je to fakt blbý i pro nás.      

Artur Dent: (#373002) No vidíš – blbej údajně bezvýznamnej kozomdrdistán – a k čemu to vedlo?

K válce v Evropě. Troufnu si tvrdit, že bez vyklizení kozomrdistánu by si rusák netroufnul… To je ta kredibilita… A ty bys ještě pustil pobaltí, ty Trumpe!      

Artur Dent: (#373003) To všechno jenom dokládá jak moc a v jakým rozsahu jsou lidi manipulovatelný, nic víc.

Přesně jak to popsal Orwell ve Farmě zvířat. „Dvě nohy špatné, čtyři nohy dobré éé-e.“

Frankenstein: (#372999) Tak tím spíš, ne? Vždyť se podívej, jak je to tam teď – dovedeš si představit, jak v US padesátejch nebo šedesátejch let hraje hokej rusák, kterej je hroznej kámoš s generálním tajemníkem ÚV KSSS?

No já nevim, jestli tak trošku nepřeceňujeme svojí důležitost. My (Evropa) se považujeme za hrozně důležitý (ne-li nejdůležitější) centrum světovýho dění, svět (včetně samotných US koneckonců i to rusko) to tak už nějakej čas evidentně nevidí. Samotní Asiati podle mě mnohem, mnohem víc vnímají jako pupek světa oblast někde mezi Čínou, Japonskem a Tchaj-wanem. Tady jsme se neposrali, když US odtáhly po dvaceti letech bezvýsledný války z Afgoše – proč by se proboha měl někdo ve východní Asii posrat, kdyby US vůbec nezasáhly ve Východní Evropě? Důležitost, jak politická tak ekonomická Evropy i Ruska prostě klesá. Tady se bavíme o oblasti, kde je nějakým způsobem zainteresovaná polovina světový populace. To sice zatím nehrálo tak podstatnou roli, protože ta populace byla výrazně chudší než ta evropská, ale to se rychle mění. Stačí, když se deset procent tý asijský populace vyrovná kupní silou Evropanům a rázem máš z Evropy kus světa důležitej asi tak jako Jižní Amerika…

Artur Dent: (#372996) No já si myslim, že rusáci to taky dobře ví a že si něco takovýho 2× rozmyslej i kdyby úkáčka padly.

Příběh prezidenta Zemana ukazuje, jak málo vlastně pro velký úspěch v české politice stačí. Miloš Zeman není sám o sobě příliš zajímavá osobnost, o jeho skutečné vzdělanosti by se dalo pochybovat, chybí mu jakákoliv úroveň, vkus i noblesa. Nezdá se, že by mu někdy záleželo na nějakých idejích či ideálech, ani politických souputnících, voličích, občanech, ani na jeho straně, na jeho zemi, a dokonce ani na jeho přátelích. Dával najevo pohrdání všemi a vším, obkroužen svým rozpínajícím se egem a neukojitelnou sebeláskou v alkoholovém oparu a oblaku z cigaret, živený svými komplexy, zlobou, záští, pomstou a nenávistí podobně jako zahnívající obří pavouk Odula v temnotě Mordoru.

Přesto, hnaný výjimečnou touhou po úspěchu, dokázal dokonce dvakrát za sebou přesvědčit nadpoloviční část voličů, že je jejich nejvhodnějším reprezentantem. Těch voličů, o kterých už na začátku 90. let prohlásil: „Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt.“ Prošlo mu to možná i proto, že sám patřil do oné sedminy zahrnující alkoholiky.

Byl ovšem nadán mimořádnými řečnickými schopnostmi, opřenými o výrazné, pomalé a dobře strukturované promluvy, které vyvolávaly zdání intelektuální převahy a argumentační síly. Ve skutečnosti však často stály na argumentačních klamech, manipulaci, demagogii a bezstarostném nakládání s fakty, které však byly pronášeny s odzbrojující sebejistotou vyrážející dech a eliminující schopnost pohotově reagovat. To vše kořeněné takzvanými bonmoty a citáty (viz příklad výše), které měly jeho slovům dodat dojem erudice, než jeho protějšek po nějakém čase zjistil, že se začaly opakovat a některé byly zcela vymyšlené.

Ale všichni nesledují politiku neustále, nevisí na každém slovu, které někdo pronese, takže cinknuté karty odhalují pomalu a hůř. A i kdyby, proč se třeba vtipu o Zemanovi, Klausovi a Claudii Schiffer nezasmát opakovaně. Zeman znal své pappenheimské. Znal je a pohrdal jimi. A díky tomu jim mohl věšet na nos jeden bulík za druhým, zvláště když za to byli rádi. Při naprosté absenci charakteru se tak s urputností obětující vše jednomu cíli a s cynismem deprivanta zbaveného lidskosti dokázal prodrat až na vrchol.

Podpořte vydání dvou mimořádných knih, které připravujeme proto, aby odkaz Miloše Zemana nikdy nebyl zapomenut – jako varovné memento toho, co může politik v roli prezidenta dokázat, když se rozhodne ignorovat všechna pravidla.

Tajemství úspěchu Miloše Zemana však nespočívá v geniální strategii ani politickém citu. Zeman jen na rozdíl od ostatních dokáže hrát tam, kde ti ostatní většinou z dobrých důvodů končí. Kdyby se měl držet zavedených pravidel, nemohl by v takové míře uspět. Dlužno mu však přiznat zvráceně rafinovanou kreativitu hry za hranicí ofsajdu.

I tu si umí atraktivně zdůvodnit citátem. Tento patří k jeho nejčastěji zmiňovaným, možná se blíží jeho životnímu postoji: „Dají-li vám linkovaný papír, pište napříč.“ Nobelista, avantgardní španělský básník Juan Ramón Jimenéz tím vzdával hold kreativitě, originalitě a vyčnívání z davu. Ovšem co je žádoucí u básníka, může být tragédií v politice, zvláště ve spojení se specifickými osobnostními charakteristikami.

Zeman se sice obhajoval těmito slovy: „Protože právě porušování pravidel, a to zejména hloupých pravidel, může být užitečnou provokací.“ Ovšem byla to jen zástěrka. Neporušoval hloupá, ale jakákoliv pravidla, která bránila jeho zájmu. Jeho provokace nebyly užitečné, stalo se z nich jen samoúčelné či prospěchářské sebepotvrzování s destruktivním účinkem. „Já vždycky, když naštvu lidi, tak se zaraduju,“ dokáže tvrdit se zálibným sebeokouzlením.

Nelze mu však upřít, že to často bylo skutečně originální, někdy sugestivní, zábavné, fascinující i strhující, zvláště pokud byl schopen dostat svůj protějšek na lopatky, s čímž v šedi průměru české politiky neměl zas tak moc práce. V uhranutí výrazným netradičním pojetím však jen málokomu docházelo, že svou převahu prokázal často kvůli tomu, že pokračoval ve hře i za čárou hracího pole a za cenu mnoha faulů.

Jeho protihráči (s několika vzácnými výjimkami) propadali stockholmskému syndromu a demonstrované síle se nedokázali efektivně stavět. Další naopak na jeho úspěch vsadili s vidinou vlastního prospěchu – jak už to u sil nabývajícího zápasníka bývá. Cesta na vrchol se otevřela.

A teď vám to všechno vrátím A zápasník bojovat a hlavně vyhrávat chtěl a dovedl. Jeho odezva rostla s tím, jak vysoko si troufal, až se stal prvním relevantním vyzyvatelem tehdy nejmocnějšího muže státu Václava Klause a následně jeho nejvěrnějším souputníkem, přestože tím oba popřeli vše, co do té doby hlásali. Politický pragmatismus ovládali na výbornou.

Nakonec na něj víc doplatil Zeman, který zrazen při prezidentské volbě v roce 2003 nejbližšími stranickými kolegy, a zrazen po zásluze, utekl ze světla ramp jako spráskaný pes zadním vchodem. Po deseti letech sbírání sil a užírání se touhou po pomstě se však velkolepě vrátil a dobyl post nejvyšší, ve kterém se po čase opevnil zátarasy a bezpečnostními kontrolami. Po vítězství už mu nic nemohlo bránit, aby svým jedovatým žihadlem plným žluči bodal do všeho živého a omráčené oběti svazoval do lepkavých sítí…

… spolu s tím však svou destruktivní silou začal do nicoty strhávat i všechno ostatní.

Přečtěte si také Zvolení Petra Pavla je zlomem, který změní českou politiku a společnost Miloš Zeman je důkazem toho, jak hluboké celospolečenské důsledky mohou mít specifické osobní motivace jednotlivce. Zvláště v tak nekontrolovatelné roli, jakou je v českém ústavním pořádku ta přímo volená prezidentská.

Nutno uznat, že za svým cílem bořit a ničit Miloš Zeman postupoval systematicky. Svůj prezidentský mandát začínal proevropskými mimikry zabalenými do evropské vlajky poprvé vyvěšené na Hradě a líbivými řečmi o švédském sociálním státě. Ale záhy z toho nezbylo nic.

Svévole začínala u malicherností jako přesunutí tradice novoročního projevu na vánoční svátky, ale pokračovala vyřizováním osobních účtů, když odmítal i čistě ceremoniální jmenování konkrétních profesorů, kteří se mu znelíbili (cestu mu podobnými kroky vyšlapal už Václav Klaus), nebo bořením společenských tabu používáním vulgarit ve veřejném prostoru (víte, co je to pussy?) až po setrvalé lhaní o neexistujícím článku Ferdinanda Peroutky. Pošpinil i význam státního svátku 28. října zneužitím institutu státních vyznamenání, která pod záštitou zasloužilých osobností předával mnoha pochybným spřízněným osobám. Těm také navzdory počátečním slibům uděloval prezidentské milosti, nemluvě o osvobození nájemného vraha.

Urazit, zesměšnit, pošpinit Jeho prezidentská éra je také prošpikována sérií nejrůznějších urážek a zesměšňování. Jejich obětí se stávali nejen politici, ale novináři, ženy, Romové, queer lidé, muslimové, občanští aktivisté, lidé se zdravotním postižením i umělci. Svůj úspěch vystavěl na dehonestaci, polarizaci a posilování napětí ve společnosti, čímž oslaboval její soudržnost, inkluzivitu a konsenzus, které jsou podmínkou pro konstruktivní hledání společné cesty. Šlo o naprosté popření smyslu prezidentské role. Vše vyvrcholilo během covidové krize, ve které s pro něj typickou absencí empatie nedokázal sehrát roli symbolického svorníku společnosti v náročné zkoušce.

Ovšem obětí nebyla jen společenská atmosféra. Jeho kroky měly zásadní politické dopady. V roce 2013 jmenoval svou osobní vládu Jiřího Rusnoka bez jakékoliv opory v Parlamentu, naopak odmítl pravicovou vládu zaštítěnou většinou ve Sněmovně. Ve stejném roce připravoval puč v tehdy největší parlamentní straně, k němuž nedošlo jen souhrou okolností. Premiéru Sobotkovi následně systematicky narušoval jeho vyhrazený manévrovací prostor nerespektováním ústavních zvyklostí a pravidel a svou vlastní bývalou stranu pomohl zničit.

Uměle držel při životě první menšinovou vládu Andreje Babiše o čtyři roky později. V roce 2021 plánoval, že jako premiéra jmenuje znovu Andreje Babiše jako předsedu nejsilnější strany, i kdyby se nestal vítězem voleb po případné prohře s volební koalicí. Neumožnil mu to až reálný výsledek s jasnou vládní většinou a také dočasný rozkol mezi oběma hráči.

Přečtěte si také Závislé na Zemanovi čeká odvykačka. A jeho také Ještě víc však Miloš Zeman poškodil zemi navenek. Pod vyprázdněným heslem „politika všech azimutů“ začal sloužit zájmům autoritářských režimů Ruska a Číny. Navzdory spojeneckým závazkům, navzdory bezpečnostním doporučením, navzdory varování tajných služeb. Choval se jako agent nasazený do týlu nepřítele, kterým se pro něj stala vlastní země.

Dezinformační scéna často lživě tvrdí, že Česko poklonkuje Spojeným státům a Evropské unii, tedy našim skutečným spojencům, přitom byl to právě její favorit Miloš Zeman, kdo stál za největším ponížením České republiky v její historii – za servilní poklonou čínskému režimu v takzvaném Prohlášení čtyř. A je ostudné, že mu v tom posloužili další tři ústavní činitelé.

Připravoval půdu pro čínský výsadek na evropské půdě, ze kterého naštěstí sešlo nejspíše neschopností na všech stranách. Scénka, kdy se vedle učení toho, jak stabilizovat společnost, pitvořil s plyšovým krtečkem v čínské televizi, se stala smutnou kapitolou českých dějin stejně jako selhání české policie při návštěvě čínského prezidenta v Praze.

P Příběh prezidenta Zemana ukazuje, jak málo vlastně pro velký úspěch v české politice stačí. Miloš Zeman není sám o sobě příliš zajímavá osobnost, o jeho skutečné vzdělanosti by se dalo pochybovat, chybí mu jakákoliv úroveň, vkus i noblesa. Nezdá se, že by mu někdy záleželo na nějakých idejích či ideálech, ani politických souputnících, voličích, občanech, ani na jeho straně, na jeho zemi, a dokonce ani na jeho přátelích. Dával najevo pohrdání všemi a vším, obkroužen svým rozpínajícím se egem a neukojitelnou sebeláskou v alkoholovém oparu a oblaku z cigaret, živený svými komplexy, zlobou, záští, pomstou a nenávistí podobně jako zahnívající obří pavouk Odula v temnotě Mordoru.

Přesto, hnaný výjimečnou touhou po úspěchu, dokázal dokonce dvakrát za sebou přesvědčit nadpoloviční část voličů, že je jejich nejvhodnějším reprezentantem. Těch voličů, o kterých už na začátku 90. let prohlásil: „Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt.“ Prošlo mu to možná i proto, že sám patřil do oné sedminy zahrnující alkoholiky.

Byl ovšem nadán mimořádnými řečnickými schopnostmi, opřenými o výrazné, pomalé a dobře strukturované promluvy, které vyvolávaly zdání intelektuální převahy a argumentační síly. Ve skutečnosti však často stály na argumentačních klamech, manipulaci, demagogii a bezstarostném nakládání s fakty, které však byly pronášeny s odzbrojující sebejistotou vyrážející dech a eliminující schopnost pohotově reagovat. To vše kořeněné takzvanými bonmoty a citáty (viz příklad výše), které měly jeho slovům dodat dojem erudice, než jeho protějšek po nějakém čase zjistil, že se začaly opakovat a některé byly zcela vymyšlené.

Ale všichni nesledují politiku neustále, nevisí na každém slovu, které někdo pronese, takže cinknuté karty odhalují pomalu a hůř. A i kdyby, proč se třeba vtipu o Zemanovi, Klausovi a Claudii Schiffer nezasmát opakovaně. Zeman znal své pappenheimské. Znal je a pohrdal jimi. A díky tomu jim mohl věšet na nos jeden bulík za druhým, zvláště když za to byli rádi. Při naprosté absenci charakteru se tak s urputností obětující vše jednomu cíli a s cynismem deprivanta zbaveného lidskosti dokázal prodrat až na vrchol.

Podpořte vydání dvou mimořádných knih, které připravujeme proto, aby odkaz Miloše Zemana nikdy nebyl zapomenut – jako varovné memento toho, co může politik v roli prezidenta dokázat, když se rozhodne ignorovat všechna pravidla.

Tajemství úspěchu Miloše Zemana však nespočívá v geniální strategii ani politickém citu. Zeman jen na rozdíl od ostatních dokáže hrát tam, kde ti ostatní většinou z dobrých důvodů končí. Kdyby se měl držet zavedených pravidel, nemohl by v takové míře uspět. Dlužno mu však přiznat zvráceně rafinovanou kreativitu hry za hranicí ofsajdu.

I tu si umí atraktivně zdůvodnit citátem. Tento patří k jeho nejčastěji zmiňovaným, možná se blíží jeho životnímu postoji: „Dají-li vám linkovaný papír, pište napříč.“ Nobelista, avantgardní španělský básník Juan Ramón Jimenéz tím vzdával hold kreativitě, originalitě a vyčnívání z davu. Ovšem co je žádoucí u básníka, může být tragédií v politice, zvláště ve spojení se specifickými osobnostními charakteristikami.

Zeman se sice obhajoval těmito slovy: „Protože právě porušování pravidel, a to zejména hloupých pravidel, může být užitečnou provokací.“ Ovšem byla to jen zástěrka. Neporušoval hloupá, ale jakákoliv pravidla, která bránila jeho zájmu. Jeho provokace nebyly užitečné, stalo se z nich jen samoúčelné či prospěchářské sebepotvrzování s destruktivním účinkem. „Já vždycky, když naštvu lidi, tak se zaraduju,“ dokáže tvrdit se zálibným sebeokouzlením.

Nelze mu však upřít, že to často bylo skutečně originální, někdy sugestivní, zábavné, fascinující i strhující, zvláště pokud byl schopen dostat svůj protějšek na lopatky, s čímž v šedi průměru české politiky neměl zas tak moc práce. V uhranutí výrazným netradičním pojetím však jen málokomu docházelo, že svou převahu prokázal často kvůli tomu, že pokračoval ve hře i za čárou hracího pole a za cenu mnoha faulů.

Jeho protihráči (s několika vzácnými výjimkami) propadali stockholmskému syndromu a demonstrované síle se nedokázali efektivně stavět. Další naopak na jeho úspěch vsadili s vidinou vlastního prospěchu – jak už to u sil nabývajícího zápasníka bývá. Cesta na vrchol se otevřela.

A teď vám to všechno vrátím A zápasník bojovat a hlavně vyhrávat chtěl a dovedl. Jeho odezva rostla s tím, jak vysoko si troufal, až se stal prvním relevantním vyzyvatelem tehdy nejmocnějšího muže státu Václava Klause a následně jeho nejvěrnějším souputníkem, přestože tím oba popřeli vše, co do té doby hlásali. Politický pragmatismus ovládali na výbornou.

Nakonec na něj víc doplatil Zeman, který zrazen při prezidentské volbě v roce 2003 nejbližšími stranickými kolegy, a zrazen po zásluze, utekl ze světla ramp jako spráskaný pes zadním vchodem. Po deseti letech sbírání sil a užírání se touhou po pomstě se však velkolepě vrátil a dobyl post nejvyšší, ve kterém se po čase opevnil zátarasy a bezpečnostními kontrolami. Po vítězství už mu nic nemohlo bránit, aby svým jedovatým žihadlem plným žluči bodal do všeho živého a omráčené oběti svazoval do lepkavých sítí…

… spolu s tím však svou destruktivní silou začal do nicoty strhávat i všechno ostatní.

Přečtěte si také Zvolení Petra Pavla je zlomem, který změní českou politiku a společnost Miloš Zeman je důkazem toho, jak hluboké celospolečenské důsledky mohou mít specifické osobní motivace jednotlivce. Zvláště v tak nekontrolovatelné roli, jakou je v českém ústavním pořádku ta přímo volená prezidentská.

Nutno uznat, že za svým cílem bořit a ničit Miloš Zeman postupoval systematicky. Svůj prezidentský mandát začínal proevropskými mimikry zabalenými do evropské vlajky poprvé vyvěšené na Hradě a líbivými řečmi o švédském sociálním státě. Ale záhy z toho nezbylo nic.

Svévole začínala u malicherností jako přesunutí tradice novoročního projevu na vánoční svátky, ale pokračovala vyřizováním osobních účtů, když odmítal i čistě ceremoniální jmenování konkrétních profesorů, kteří se mu znelíbili (cestu mu podobnými kroky vyšlapal už Václav Klaus), nebo bořením společenských tabu používáním vulgarit ve veřejném prostoru (víte, co je to pussy?) až po setrvalé lhaní o neexistujícím článku Ferdinanda Peroutky. Pošpinil i význam státního svátku 28. října zneužitím institutu státních vyznamenání, která pod záštitou zasloužilých osobností předával mnoha pochybným spřízněným osobám. Těm také navzdory počátečním slibům uděloval prezidentské milosti, nemluvě o osvobození nájemného vraha.

Urazit, zesměšnit, pošpinit Jeho prezidentská éra je také prošpikována sérií nejrůznějších urážek a zesměšňování. Jejich obětí se stávali nejen politici, ale novináři, ženy, Romové, queer lidé, muslimové, občanští aktivisté, lidé se zdravotním postižením i umělci. Svůj úspěch vystavěl na dehonestaci, polarizaci a posilování napětí ve společnosti, čímž oslaboval její soudržnost, inkluzivitu a konsenzus, které jsou podmínkou pro konstruktivní hledání společné cesty. Šlo o naprosté popření smyslu prezidentské role. Vše vyvrcholilo během covidové krize, ve které s pro něj typickou absencí empatie nedokázal sehrát roli symbolického svorníku společnosti v náročné zkoušce.

Ovšem obětí nebyla jen společenská atmosféra. Jeho kroky měly zásadní politické dopady. V roce 2013 jmenoval svou osobní vládu Jiřího Rusnoka bez jakékoliv opory v Parlamentu, naopak odmítl pravicovou vládu zaštítěnou většinou ve Sněmovně. Ve stejném roce připravoval puč v tehdy největší parlamentní straně, k němuž nedošlo jen souhrou okolností. Premiéru Sobotkovi následně systematicky narušoval jeho vyhrazený manévrovací prostor nerespektováním ústavních zvyklostí a pravidel a svou vlastní bývalou stranu pomohl zničit.

Uměle držel při životě první menšinovou vládu Andreje Babiše o čtyři roky později. V roce 2021 plánoval, že jako premiéra jmenuje znovu Andreje Babiše jako předsedu nejsilnější strany, i kdyby se nestal vítězem voleb po případné prohře s volební koalicí. Neumožnil mu to až reálný výsledek s jasnou vládní většinou a také dočasný rozkol mezi oběma hráči.

Přečtěte si také Závislé na Zemanovi čeká odvykačka. A jeho také Ještě víc však Miloš Zeman poškodil zemi navenek. Pod vyprázdněným heslem „politika všech azimutů“ začal sloužit zájmům autoritářských režimů Ruska a Číny. Navzdory spojeneckým závazkům, navzdory bezpečnostním doporučením, navzdory varování tajných služeb. Choval se jako agent nasazený do týlu nepřítele, kterým se pro něj stala vlastní země.

Dezinformační scéna často lživě tvrdí, že Česko poklonkuje Spojeným státům a Evropské unii, tedy našim skutečným spojencům, přitom byl to právě její favorit Miloš Zeman, kdo stál za největším ponížením České republiky v její historii – za servilní poklonou čínskému režimu v takzvaném Prohlášení čtyř. A je ostudné, že mu v tom posloužili další tři ústavní činitelé.

Připravoval půdu pro čínský výsadek na evropské půdě, ze kterého naštěstí sešlo nejspíše neschopností na všech stranách. Scénka, kdy se vedle učení toho, jak stabilizovat společnost, pitvořil s plyšovým krtečkem v čínské televizi, se stala smutnou kapitolou českých dějin stejně jako selhání české policie při návštěvě čínského prezidenta v Praze.

Proti zájmům České republiky Ještě aktivnější vazalskou službu prokazoval režimu ruského prezidenta Vladimira Putina. Stal se hlasatelem kremelských a protiukrajinských dezinformací a lží, narušoval spojeneckou jednotu, zpochybňoval dokonce i vyšetřování kauz spojených s Ruskem – ať už šlo o výrobu novičoku na českém území, výbuch zbraňového skladu ve Vrběticích, nebo vydání agenta Nikulina do Spojených států.

Nikdo nevystupoval tak jasně proti základním bezpečnostním, strategickým i politickým zájmům České republiky. Obhajoval ruskou anexi Krymu jako fait accompli, navrhoval „finlandizaci“ Ukrajiny, prosazoval neschválenou ruskou vakcínu Sputnik i dostavbu jaderných elektráren ruským Rosatomem.

V jeho pozdním protiputinovském „prozření“ po invazi v roce 2022 nelze spatřovat nic jiného než poslední zoufalý krok před naprostým zatracením. Není s ním spojena žádná sebereflexe, pokora a uznání vlastní odpovědnosti a viny ve službách agresora.

Přečtěte si také „S prezidentem a jeho Melody Boys jsem se rozloučil“. Jak se od Zemana odvrátili i jeho věrní Závěrečný účet Miloše Zemana? Zásadním způsobem narušil naše klíčové mezinárodní vazby, sloužil cizím zájmům autoritářských režimů, oslabil nebo chtěl oslabit důvěru v naše státní instituce, právní stát, demokratické principy, bezpečnostní služby i média, se svým okolím zprivatizoval Pražský hrad a jeho agendu, rozklížil celou českou společnost, jeho sobectvím, agresivitou a nenávistí utrpěl význam pozitivních hodnot, jako jsou slušnost, důstojnost, ohleduplnost, empatie, tolerance a velkorysost. V zápase o samou podstatu státu jsme kvůli němu ztratili příliš mnoho energie, kterou jsme mohli nasměrovat produktivnějším směrem.

Po druhé vyhrané prezidentské volbě Zeman v euforii prohlásil, že je to jeho poslední politické vítězství, za kterým už nebude žádná politická porážka. A těm, kdo ho nevolili, vzkázal, aby doslova drželi hubu („Shut up!“), v duchu svého volebního hesla „Tato země je naše“.

Přesto právě teď, na konci ledna 2023, po deseti letech jeho prezidentského mandátu lze s úlevou konstatovat, že se opět mýlil a navzdory porušování pravidel nakonec velkolepě prohrál. Jeho destruktivní odkaz je napadrť, historicky znemožněný a vysunutý na okraj slušné společnosti, se stigmatem neúspěšného politika, kolaboranta a zrádce.

Zemanův odkaz byl zničen hned nadvakrát. Nejdříve jasnou (jakkoliv se štěstím dosaženou) porážkou antisystému ve sněmovních volbách na podzim 2021 a následně ještě jasnější drtivou porážkou Andreje Babiše, jehož metodám těmi svými připravil cestu, ve volbách prezidentských.

Poučit se, využít šanci Zemanova (a Babišova) akce nakonec vyvolala tak silnou protireakci, že postupně došlo k nejsilnější mobilizaci demokratických občanských sil napříč společností od listopadu 1989. Vzedmutí, které sahalo k demonstracím Milionu chvilek pro demokracii a zahrnovalo obětavost při covidu nebo bezprecedentní pomoc napadané Ukrajině, vyvrcholilo volbou nového prezidenta, který je hodnotovým protipólem toho, co reprezentuje Miloš Zeman.

Petr Pavel má svou vrcholnou profesní historii ukotvenou v demokratickém západním společenství, stojí jednoznačně za Ukrajinou, byl dlouhodobě ostražitý a varoval před Putinovým Ruskem, opatrně nahlíží směrem k Číně a je odmítavý vůči autoritářským tendencím, jaké představuje orbánovská politika. Navíc porazil ve volbách Andreje Babiše, pokračovatele linie do sebe zahleděných politiků s autoritativními sklony, která začala Václavem Klausem a definovala převládající obrázek moderního Česka skoro po celou dobu jeho existence.

Z odkazu Miloše Zemana tak zůstane jen symbol toho nejodpudivějšího a rozlitá žluč a špína, které budeme ještě nějakou dobu odklízet. Ale Zeman sám bude odložen na smetiště dějin 9. března 2023 už napořád.

Přečtěte si také Zeman nechal sídlo českých králů ovládnout „hradní mafií“. Historik Petr Placák rekapituluje, co společně napáchali Přesto bychom na něj neměli zapomenout, jakkoliv bychom jistě chtěli. Spolu s Andrejem Babišem představuje temnou stranu naší současnosti, která měla za určitých okolností většinovou podporu. Pokud se z toho nepoučíme, můžeme si po nějaké době připravit nepříjemné déjà vu. Faktory, které je oba vynesly na vrchol, nikdy úplně nezmizí, ale lze je efektivně tlumit.

Už tím, že pravidla hry nebudou porušovat sami politici, kteří se proti jejich porušování vymezují. Že se demokratickými principy budou řídit i jejich hlasatelé. Že pravdu nebudou ohýbat jen proto, že účel světí prostředky. Že začneme investovat do vzdělání, rozvoje oslabených regionů, inkluze znevýhodněných a solidarity. Že se oprostíme od zaslepených ideologických předsudků, které brzdí cestu k racionálnímu konsenzu a budoucnosti. Že začneme stavět na pozitivních příbězích a příkladech, ne na negativním vymezování se. Miloš Zeman totiž nebyl zdaleka jediný, kdo denuncioval občanskou společnost a iniciativu, ani jediný, kdo odmítal vše, co by ho nutilo reflektovat měnící se svět.

Že politika bude v první řadě službou a společné se také stane důležitým.

Česká republika, která tak dlouho nedokázala najít svůj smysl a svou cestu, má teď po mnoha letech, zbavena největších vnitřních ohrožení, jedinečnou příležitost znovu objevit a vynalézt samu sebe. Nebylo by špatné, kdybychom se za několik let mohli ohlédnout zpátky a při slovech „Tohle jsme chtěli“ se nemuseli stydět.

Úspěch Miloše Zemana byl umožněn pouze neustálým porušováním pravidel a hrou za hranicí ofsajdu. Česká politika na to dlouho nedokázala najít funkční odpověď. Jeho destrukční styl prohloubil nedůvěru ve veřejné instituce, zvulgarizoval veřejný prostor a legitimizoval problematické metody politického boje. Miloš Zeman aktivně sloužil zájmům cizích autokratických mocností Ruska a Číny, a vědomě tak působil nejen proti spojencům, ale také proti bezpečnostním a strategickým zájmům České republiky. Na konci své éry se však vše, čemu pomáhal, zhroutilo. Po ruské invazi na Ukrajinu byl nucen dramaticky změnit svou pozici, z deklarovaných čínských úspěchů nic nezbylo a autoritativní polarizační styl vládnutí prohrál dvoje klíčové volby – sněmovní a teď i prezidentské.

Proti zájmům České republiky Ještě aktivnější vazalskou službu prokazoval režimu ruského prezidenta Vladimira Putina. Stal se hlasatelem kremelských a protiukrajinských dezinformací a lží, narušoval spojeneckou jednotu, zpochybňoval dokonce i vyšetřování kauz spojených s Ruskem – ať už šlo o výrobu novičoku na českém území, výbuch zbraňového skladu ve Vrběticích, nebo vydání agenta Nikulina do Spojených států.

Nikdo nevystupoval tak jasně proti základním bezpečnostním, strategickým i politickým zájmům České republiky. Obhajoval ruskou anexi Krymu jako fait accompli, navrhoval „finlandizaci“ Ukrajiny, prosazoval neschválenou ruskou vakcínu Sputnik i dostavbu jaderných elektráren ruským Rosatomem.

V jeho pozdním protiputinovském „prozření“ po invazi v roce 2022 nelze spatřovat nic jiného než poslední zoufalý krok před naprostým zatracením. Není s ním spojena žádná sebereflexe, pokora a uznání vlastní odpovědnosti a viny ve službách agresora.

Přečtěte si také „S prezidentem a jeho Melody Boys jsem se rozloučil“. Jak se od Zemana odvrátili i jeho věrní Závěrečný účet Miloše Zemana? Zásadním způsobem narušil naše klíčové mezinárodní vazby, sloužil cizím zájmům autoritářských režimů, oslabil nebo chtěl oslabit důvěru v naše státní instituce, právní stát, demokratické principy, bezpečnostní služby i média, se svým okolím zprivatizoval Pražský hrad a jeho agendu, rozklížil celou českou společnost, jeho sobectvím, agresivitou a nenávistí utrpěl význam pozitivních hodnot, jako jsou slušnost, důstojnost, ohleduplnost, empatie, tolerance a velkorysost. V zápase o samou podstatu státu jsme kvůli němu ztratili příliš mnoho energie, kterou jsme mohli nasměrovat produktivnějším směrem.

Po druhé vyhrané prezidentské volbě Zeman v euforii prohlásil, že je to jeho poslední politické vítězství, za kterým už nebude žádná politická porážka. A těm, kdo ho nevolili, vzkázal, aby doslova drželi hubu („Shut up!“), v duchu svého volebního hesla „Tato země je naše“.

Přesto právě teď, na konci ledna 2023, po deseti letech jeho prezidentského mandátu lze s úlevou konstatovat, že se opět mýlil a navzdory porušování pravidel nakonec velkolepě prohrál. Jeho destruktivní odkaz je napadrť, historicky znemožněný a vysunutý na okraj slušné společnosti, se stigmatem neúspěšného politika, kolaboranta a zrádce.

Zemanův odkaz byl zničen hned nadvakrát. Nejdříve jasnou (jakkoliv se štěstím dosaženou) porážkou antisystému ve sněmovních volbách na podzim 2021 a následně ještě jasnější drtivou porážkou Andreje Babiše, jehož metodám těmi svými připravil cestu, ve volbách prezidentských.

Poučit se, využít šanci Zemanova (a Babišova) akce nakonec vyvolala tak silnou protireakci, že postupně došlo k nejsilnější mobilizaci demokratických občanských sil napříč společností od listopadu 1989. Vzedmutí, které sahalo k demonstracím Milionu chvilek pro demokracii a zahrnovalo obětavost při covidu nebo bezprecedentní pomoc napadané Ukrajině, vyvrcholilo volbou nového prezidenta, který je hodnotovým protipólem toho, co reprezentuje Miloš Zeman.

Petr Pavel má svou vrcholnou profesní historii ukotvenou v demokratickém západním společenství, stojí jednoznačně za Ukrajinou, byl dlouhodobě ostražitý a varoval před Putinovým Ruskem, opatrně nahlíží směrem k Číně a je odmítavý vůči autoritářským tendencím, jaké představuje orbánovská politika. Navíc porazil ve volbách Andreje Babiše, pokračovatele linie do sebe zahleděných politiků s autoritativními sklony, která začala Václavem Klausem a definovala převládající obrázek moderního Česka skoro po celou dobu jeho existence.

Z odkazu Miloše Zemana tak zůstane jen symbol toho nejodpudivějšího a rozlitá žluč a špína, které budeme ještě nějakou dobu odklízet. Ale Zeman sám bude odložen na smetiště dějin 9. března 2023 už napořád.

Přečtěte si také Zeman nechal sídlo českých králů ovládnout „hradní mafií“. Historik Petr Placák rekapituluje, co společně napáchali Přesto bychom na něj neměli zapomenout, jakkoliv bychom jistě chtěli. Spolu s Andrejem Babišem představuje temnou stranu naší současnosti, která měla za určitých okolností většinovou podporu. Pokud se z toho nepoučíme, můžeme si po nějaké době připravit nepříjemné déjà vu. Faktory, které je oba vynesly na vrchol, nikdy úplně nezmizí, ale lze je efektivně tlumit.

Už tím, že pravidla hry nebudou porušovat sami politici, kteří se proti jejich porušování vymezují. Že se demokratickými principy budou řídit i jejich hlasatelé. Že pravdu nebudou ohýbat jen proto, že účel světí prostředky. Že začneme investovat do vzdělání, rozvoje oslabených regionů, inkluze znevýhodněných a solidarity. Že se oprostíme od zaslepených ideologických předsudků, které brzdí cestu k racionálnímu konsenzu a budoucnosti. Že začneme stavět na pozitivních příbězích a příkladech, ne na negativním vymezování se. Miloš Zeman totiž nebyl zdaleka jediný, kdo denuncioval občanskou společnost a iniciativu, ani jediný, kdo odmítal vše, co by ho nutilo reflektovat měnící se svět.

Že politika bude v první řadě službou a společné se také stane důležitým.

Česká republika, která tak dlouho nedokázala najít svůj smysl a svou cestu, má teď po mnoha letech, zbavena největších vnitřních ohrožení, jedinečnou příležitost znovu objevit a vynalézt samu sebe. Nebylo by špatné, kdybychom se za několik let mohli ohlédnout zpátky a při slovech „Tohle jsme chtěli“ se nemuseli stydět.

Úspěch Miloše Zemana byl umožněn pouze neustálým porušováním pravidel a hrou za hranicí ofsajdu. Česká politika na to dlouho nedokázala najít funkční odpověď. Jeho destrukční styl prohloubil nedůvěru ve veřejné instituce, zvulgarizoval veřejný prostor a legitimizoval problematické metody politického boje. Miloš Zeman aktivně sloužil zájmům cizích autokratických mocností Ruska a Číny, a vědomě tak působil nejen proti spojencům, ale také proti bezpečnostním a strategickým zájmům České republiky.

Na konci své éry se však vše, čemu pomáhal, zhroutilo. Po ruské invazi na Ukrajinu byl nucen dramaticky změnit svou pozici, z deklarovaných čínských úspěchů nic nezbylo a autoritativní polarizační styl vládnutí prohrál dvoje klíčové volby – sněmovní a teď i prezidentské.

Artur Dent: (#372994) Budou vnímat rusko jak se jim to prodá.

V padesátejch to byl arciďábel, ve čtyřicátejch strýček Joe, náš roztomilej medvídek.

Chuckie: (#372992) jo      

Artur Dent: (#372991) Já si myslim, že si „nemůžou dovolit“ pobaltí (whatever, cokoli v konfliktu RU-UKR) ztratit, jednak právě kvůli tomu tomu, že ho sebrali rusákom ale hlavně kvůli tomu průseru v Afghánistánu.

Trump tohle buď nechápe, nebo nechce chápat, nebo je mu to u prdele, každopádně má asi potenciál destruovat systém ještě víc než rusáci. Za mne dokud sral libtardy, tak dobrý, ale teďka je to už ohne sranda, teď by byl doopravdy nebezpečnej. Já osobně doufam že si republikáni najdou nějakýho menšího exota.

No já si moc nedovedu představit, jak by to jako probíhalo. Pokud prostě rusák obsadí Pobaltí, tak to nejspíš proběhne během pár dnů. A co pak? Pochybuju, že by kvůli tomu US použily atomky, takže očekáváš, že povedou konvenční ofenzívu proti rusákům? Asi by hodně záleželo na Polsku – pokud by se na tom bylo ochotný aktivně a výrazně podílet (protože nikdo jinej zároveň ochotnej a zároveň silnej v Evropě není), tak to možný je, jinak těžko. Každopádně si vůbec nedovedu představit, jak by se takovej konflikt vyvíjel. Proto je mi ostatně naprosto nepochopitelný, že ta podpora UA není mnohem výraznější. Uvidíme, uvidíme. Pokud to UA ustojí, tak je to na nějakej čas čistá spekulace. Pokud to UA neustojí, tak se to nejspíš brzy dovíme…

Artur Dent: (#372994) no to nevím, jestli se intenzita zvyšovala, mj. počet Američanů ve Vietnamu se ke konci snižoval. A co se týče mediálního vlivu … můžeš vypnout internet, cenzurovat ho, působí to na obou stranách (i v Rusku). V tom spíš než ty obrázky sehrály roli Pentagon papers, který výrazně umocnily celkovou frustraci … přeci jen bude průměrně ignorantní občan víc nasranej, že dělali idiota z něj, než že někam na druhý straně světa hodili bombu a někoho to vyhnalo z domova. Bohužel … ad Rusko: ono je imho úplně jedno, jak to nazveš (SSSR, Rusko, komunismus), prostě tam je historická animozita, a když už tak současný Rusko je silně nasáklý stalinismem, takže tam je kontinuita i v tomhle směru     

Chuckie: (#372992) Vietnam trval dvacet let, ale opravdu intenzivní byl ten konflikt pár posledních let. Na vyvolání masovýho odporu stačilo vlastně jen pár obrázků v novinách (napalmem popálená hočička a odprásknutí toho komoušskýho dobytka v ulicích Saigonu).
Vliv sítí je dneska mnohem silnější – a zdá se, že silněji působí při využití proti establishmentu než při využití establishmentem.
Navíc je otázka, jestli komunistickej CCCP a imperialistický rusko je v samotných US vnímaný jako stejná hrozba – z komoušů byli v US v padesátejch a šedesátejch letech úplně nepříčetný. Podle mě nevnímají současný rusko jako přímý ohrožení (a to i vnitřní) US. Nešlo primárně o ruskou hrozbu ale hlavně o komunistickou hrozbu.
A nakonec je otázka, jestli je tak hrozně moc důležitý, jak to vnímají v US – koneckonců oni sami už dávno deklarovali, že pro ně je protivník číslo jedna Čína. Důležitější klidně může být, jak východní Evropu vnímají ve Východní Asii US protivníci (Čína, Sev. Korea), US spojenci (Japíci, J. Korejci, Tchajvan) a lavírující Indie… A tam bych se vůbec nedivil, kdyby nás pořád vnímali víc jako ex CCCP než jako opravdovou Evropu. Nakonec, vnímají nás tak leckde i tady v Evropě      

teď bude i zajímavý, jak Erdogan ustojí to zemětřesení, kerý teda bylo hustý      voni je tam asi 15 let zdaňujeou „earthquake tax“ a pak jim zachránáři přijedou na pomoc po 12 hodinách … no nevim, v kombinaci s inflací, perzekucí a spol. to tam může pěkně tou společností zahučet. Su zvědav     

Trump takovou politiku asi chtěl, ale taky prohrál. Asi ne zrovna výhradně kvůli tomu, ale zjevně mu jeho shovívavost vůči Rusku nepomohla. Američanům Evropa geograficky splývá, ale jedno jim určitě není. Řek bych, že vnímají Evropu jako Rusko vs. ne-Rusko, ale na „ne-Rusko“ jsou dost citliví … takže jedno jim to neni. A že by vynesli prezidenta v zubech? Jako při Vietnamu, kerej trval 20 let a byl mnohem absurdnější, než bránit třeba Estonsko?      A navíc to nebylo, že si Francouzi jen váleli šunky, oni tam ten průser dokonce vyvolali a pak si odjeli válet šunky … to jednoznačný rozložení „líná Evropa“, „sebeobětavý Rusko“ a „váhavý USA“ je možná dobrej mix na depresi, ale ne reálnej základ pro analýzu toho, co se může stát … když to tak nějak shrnu     

Z toho tvýho článku:
„… války a intervence v rozvojovém světě a bývalých koloniích, ať už dopadly jakkoliv, se do celkového kreditního skóre nepočítají, nebo jen s velmi omezenou vahou.“
„… několik čtenářů vůči minulému článku namítalo opuštění Jižního Vietnamu, Kurdů atd. Mají pravdu, ale to tehdy byla, nebo dodnes jsou, teritoria a závazky, které nehrály primární roli.“
„Pak jsou ale ta důležitá místa, jako je Severní Amerika, Evropa, a v posledních cca 15–20 letech také východní Asie. Buď jde o centra globální civilizace a obchodu, nebo o kriticky důležité uzly na námořních cestách mezi nimi (Panamský průplav, Singapur, Suez, Hormuzský průliv, Dardanely a Bospor, Gibraltar), které nesmějí padnout do rukou systémového protivníka.“
A teď jde o to, jak Japonci nebo Tchajvanci vnímají postsoc země – jako tu důležitou Evropu nebo ta okrajová, nedůležitá teritoria? Koneckonců jsou to bývalé sovětské republiky a kolonie. Za centra globální civilizace a obchodu se to taky moc považovat nedá… Určitě by se negativně vnímalo, kdyby US „zradily“ Západní Evropu, ale budou ve Východní Asii vnímat jako zradu vycouvání z bývalých sovětských republik? Rozhodně bych za to ruku do ohně nedal.
V případě soupeření dvou supervelmocí (teď to je US a Čína) navíc projde leccos, protože prostě nemáš na výběr – např. Suezská krize. US tehdy Francouze a Brity dost podrazily. Jedinej, kdo ztratil na kreditibilitě byli právě Francouzi a UK. US kreditibilita prakticky nijak neutrpěla, protože prostě za US nebyla v Západní Evropě alternativa…
Americká vládnoucí třída Američany manipuluje? Možná jo, to má ovšem tu nevýhodu, že do emocí Američanů se může trefovat i protivník a to klidně líp než vlastní administrativa – jako třeba v případě Vietnamu…
Proč vůbec považuješ za jistý, že US, třebas s příštím republikánským prezidentem, nenajedou na nějakou další vlnu izolacionismu nebo částečnýho izolacionismu? Třeba Trump takovou politiku vůči Evropě nejspíš chtěl…

Artur Dent: (#372989) Ale hovno vynesli.

Jako nevynesli Roosevelta za to, že zachraňoval moskevskejm komunistům prdel. Seš naivní. Americká vládnoucí třída američany poměrně cynicky manipuluje a v době sociálních sítí to má ještě jednodušší.

Viz u nás nedávnej hysterickej boj dobra se zlem, proti arciďáblu Babišovi. Lidem můžeš nakecat absolutně cokoli. A zvolej co chceš – tajnýho agenta StB, předsedu ZO KSČ, zvolili by i koně nebo válku s čínou.       Emoce, vole, jdou po mozku!      

Frankenstein: (#372987) ty si to představuješ jak Rychlý šípy… Tohle si amíci před Japíkama, Korejcema, Tchajvancema, Filipíncema a já nevím jakejma šikmoočkama obhájí úplně v pohodě. A pořád ignoruješ, že by Američani prezidenta, kterej pošle amîky válčit do Estonska, zatímco si Francouzi a skopčáci budou válet šunky, vynesli z Bílýho domu v zubech. To by musel bejt hodně silnej prezident a to jaksi v poslední době moc nebývá zvykem…

Artur Dent: (#372986) A vůbec, tadyten to sepsal lepčí než já:

https://kechlibar.net/…kredibility/

Artur Dent: (#372986) Protože by tim vytvořili precedent, proto!

„Vysrali se na Estonce, smlouvu s nima měli, proč bysme si měli myslet, že pomůžou nám, tajvancům? Copa sme úplný kreténi s jitrnicema na čele? Pojďme se rači se strejdou Si dohodnout než bude pozdě, von nakonec nebude tak zlej…“

Frankenstein: (#372985) Ne, nasazení US ve východní Evropě (snad s výjimkou Polska) bez Německa a Francie by ani rozmrdaná Havaj neobhájila, to by byla naprostá politická sebevražda… Proč by jako Tchajvancům mělo vadit, že Američani neválčí v Evropě, když se samotní Evropani nejsou ochotní bránit? Prostě Amíci pošlou do Jihočínskýho moře dvě letadlovky a na nějaký obsazený Estonsko si Tchajvanci ani nevzpomenou… Pax Americana? Hele, víš že je rok 2023?      

Artur Dent: (#372984) Kdo by jim nevěřil? Žádnej jejich spojenec, Tchajvanem počínaje. Každej by si začal sichrovat vlastní prdel na vlastní pěst. Ne, to nemůžou riskovat, to by byl naprostej konec jejich dominia, konec pax Americana, odteď by byl každej na vlastní pěst. Z hledika zahraniční politiky Spojených Států by byly důsledky něčeho takovýho nedozírný.

To je daleko jednodušší uspořádat na američany nějakou habaďůru typu „Napadli nás na havaji, hajzlové zkurvený“. Když by nebylo zbytí, válku jim prostě prodaj, o tom vůbec nepochybuj.

PS: A i jejich nepřátelé by si všimli, nejen spojenci. Můžeš to taky brát tak, že válka na Ukrajině je důsledkem ústupu NATO z Afghánistánu a že tudíž pan pezident ing. Zeman měl opět pravdu, že nemáme utíkat. 

Frankenstein: (#372983) 1) Chtěl bych vidět tu administrativu (a její životnost), která pošle US vojáky do války v Evropě bez účasti hlavních evropských „mocností“. 2) Kdo přesně by jim měl věřit? Jižní Amerika, Afrika a Arabáši jim nevěří, v Evropě to asi bude jedno a ve východní a jihovýchodní Asii to nebude hrát zas tak velkou roli, Evropa tam úplně velký téma není a brzy bude ještě menší…

Artur Dent: (#372982) Ne, US si nemůžou dovolit nebránit nikoho, ani Estonsko. Jde o mezinárodně – politickou kredibilitu velmoci. Jednou deklarovali že to udělají, pokud něco, tak si nemůžou dovolit couvnout když něco. Jinak ztratí všechno, nikdo jim nebude věřit. Tak jednoduchý to je. A jsem si jistej že to chápou i rusáci.

Frankenstein: (#372981) To, že v NATO hraje US první housle neznamená, že budou ochotný jít ve východní Evropě proti rusákům bez reálný podpory velkých západních států… Kvůli Polsku nejspíš jo, to je síla, kterou si nemůžou dovolit ztratit, ale jinak dost pochybuju… S tou Čínou jsem to tu psal už někdy loni zjara – Čaký mě nazval pesimistou      

Artur Dent: (#372979) Tak NATO je furt ještě především americkej podnik. Naštěstí. A amerika si jednoduše z příčiny kredibility nemůže dovolit sedět na prdeli a nic nedělat. Zatim ještě ne, samozřejmě je otázka co tam bude po volbách.

Kredibilita Německa s Francií je v podstatě i tak nulová, ty nic ztratit nemůžou, protože nic nemají, je potřeba orientovat se na osu Varšava – Londýn – Washington.

Ale někde jsem nakoupil jinou prču. Pokud by vypukla ještě veselice se strejčkem Si o Tajvan, američani prej pudou mydlit číňany, no a rusáky přenechají evropanům.       Dokážeš si něco takovýho představit????                  

Artur Dent: (#372979) 100%ně. Bohužel. Jsme tu odbytiště a nárazníkový pásmo mezi DE a RUS.

Bohužel je stále více zřejmé, že „Nemít RakouskoUhersko, museli bychom ho vytvořiti“. Teď teda bez toho Rakouska, který je zalezlý v ruský prdeli…

Nejen Němci. NATO jakožto obranej pakt proti Rusku považuju za mrtvý, alespoň pokud jde o postsoc země. Jsem naprosto přesvědčenej, že odezva západní Evropy by byla nemlich stejná jako vůči Ukrajině… Postsoc země už by to měly chápat a stavět obranu na dohodách s Polskem a US…

no voni by ten článek nedodržovali nejspíš ani kdyby bylo napadený Německo      

Artur Dent: (#372976) Já teda ani moc nevěřim že by Němci dodrželi závazky vyplývající z článku 5 NATO, když je o tomhle řeč.

Zaprvý nemají jak, zadruhý nemají vůli a zatřetí ani politickou podporu.

Frankenstein: (#372973) Samozřejmě že se to dávno vědělo. No a teď se ví, že se s tím za rok války neudělalo ani hovno a po třech čůzách je ministrem nějakej čurák z nějakýho podělanýho klubu německo-ruskýho přátelství…      

Jiricek: (#372963) co si asi napsali ti vyhození do CV, „libtardí cenzor z Twitteru“      

kdyby rozebrali všechny ty svoje větrníky, budou mít tank do každý domácnosti      

Artur Dent: (#372972) Tak to se ale dávno ví, že Bundeswehr Leydenová nechala v katastrofálním stavu, zato s uniformama pro těhotnej voják, a že oni mají jinak fůru starostí s dekarbonizací, rušením atomu a monarchistickejma protistátníma buňkama.

Rusáci dávno najeli na válečnou ekonomiku, v Evropě klídeček pohoda, musíme dotáhnout Euro7, není čas na drobnosti… https://www.tydenikhrot.cz/…by-neubranil      

Kvantová mechanika je taky mechanika      

Artur Dent: (#372969) Ty zjevně zaměňuješ mechanickou funkčnost s kvantově determinovanými pseudonáhodnými pohyby hmoty, to je tvuj další velkej problém!      

Frankenstein: (#372967) Jezdí to? Jezdí. Rozjede to osobák na přejezdu jak sáně hovno? Rozjede. Tak kde máš problém s mechanickou funkčností?