Ladik: (#339831) Vole            

Navíc skoro nikdo neumře „na koronavirus“. Ani tady, ani ve Švédsku.       Celý je to nafouklý hovno.      

Švéda má nesrovnatelně menší škody na ekonomii společnosti..Žádne konkurzy zavřených podniků, žádné přerušení studia, žádní noví nezaměstnaní atp…

Ahoj Jiřino, to víš že jo, já Ti odpovím, ty se pak zase vymažeš a ráno si všichni budou myslet že mi hráblo a povídám si sám sebou na hokejovým fóru o koronaviru     

Ladik: (#339826) Ten rozdíl mezi mrtvými u nás a u nich snadno doženou ti co u nás chcípnou na nemoci , který se u nás zanedbali, pár lidí se možná udusí v rouškách a ten zbytek spáchá sebevraždu. Teprve teď přijde u nás to nejhorší a nebude to trvat 2 měsíce ale roky a roky. Takhle rychle poslat do kopru ekonomiku se asi nepodařilo žádný vládě, fakt tleskám      

Taky nemaj sekyru 300 miliard.       My jo.      

Pičus https://www.youtube.com/watch?…

Det är fortfarande i stadsdelarna Rinkeby och Kista som flest människor i Stockholmsre­gionen får sätta livet till i covid-19.

ŽŠ #339823: desetkrát víc mrtvejch než u nás ale hlavně že snížili reprodukční číslo!

Bucharin: (#339818)

Senk

Kanadýři v píči       https://echo24.cz/…tocne-zbrane

Švéda rozdrtil koronáč na prach!                   https://echo24.cz/…si-nez-jedna

Aby nebylo moc hokeje.
https://www.irozhlas.cz/…05012008_kro      

Bucharin: (#339818) Diky.

Bucharin: (#339818)

Hezký čtení, ale mrzí mě ten odstavec „pohled šéfa klubu“. On to ví co nám chybělo, proto sem       přived. A teď jsme dva roky zase za měkkáče…a nic. NIC            

Bucharin: (#339818) Děkuji, děkuji, na Tebe je prostě spolehnutí            

Tohle je ze Sport magazínu,

JE FAJN ZACHRAŇOVAT ŽIVOTY

Na to jméno se nedá zapomenout. RYAN HOLLWEG. Nepřehlédnutelná postava, která bavila extraligu. Drsňák, někdy rváč. „Plzeň budu mít stále v srdci. Je to pořád můj druhý domov,“ tvrdí někdejší útočník, jenž angažmá u Indiánů ukončil kvůli zdravotním patáliím před dvěma lety. Vrátil se do Vancouveru, kde pracuje jako hasič, začal trénovat. A je rád, že kvůli infekci nepřišel o nohu.

O Plzni mluví s vášní. Aby ne. Od roku 2012 v ní strávil šest let, vyhrál titul, na Šumavě si našel i lásku. Manželství sice nevydrželo, ale i tak má Česko v srdci. Nedá dopustit na fanoušky, Martina Straku nebo Jaromíra Jágra, někdejšího mentora v New York Rangers. „Dokonce i rozhodčí v extralize, když jsem končil, už se mnou byli kamarádi,“ směje se 37letý bojovník, jenž má americké i kanadské občanství. Aktuálně zachraňuje životy jako hasič.

• Jak se žije ve Vancouveru v době karantény?

„Je to těžké, asi jako všude ve světě. V tomhle období je většinou člověk zahlcený hokejem, hraje se play off . Teď to není možné. Takže se snažím hlavně zůstat pozitivní. Zrovna před pár dny bylo oficiálně oznámené, že jsem jmenovaný jako asistent trenéra u týmu Coquitlam Express v BCHL, což je nejvyšší juniorská liga u nás.“

• Tak to gratuluju.

„Díky. Té pozice si velmi vážím. Moc se na to těším. I když teď je to spíše o tom, že jsem s hráči a trenéry na telefonu, řešíme, kdo za nás bude hrát, jak bude mužstvo vypadat. Dělám maximum, abych prostředí poznal. Víc toho nejde, tréninky nejsou, nehraje se…“

• Vy už jste trénoval i dva roky předtím, poté co jste skončil v Plzni, že?

„Ano, ale to bylo v nižší lize. Teď jsem se posunul do té elitní. Z toho mám velkou radost. Je to pro mě zase nová výzva. Klub uvážil, že já jsem ta správná volba. Takže super.“

• Jak jinak zvládáte život po kariéře, kterou jste ukončil v Plzni v roce 2018 kvůli převládajícím zdravotním potížím?

„Hokej byl vždycky můj život. Pořád je. Bohužel už ho nemůžu hrát, ale těší mě, že jsem stále jeho součástí. Hned poté, co jsem se vrátil z Evropy domů, jsem se postavil na střídačku. Také se ze mě stal hasič. I tohle mi pomohlo v tom, abych se plynule adaptoval na život po kariéře. Protože to není žádná sranda. Hrajete dlouho, najednou ze dne na den musíte skončit. A co dál? Bývá to náročné období. Naštěstí jsem to skloubil tak, že u hokeje můžu zůstat, navíc dělám i něco jiného. Hrozně mě to baví.“

• Jaké je to být hasičem?

„Je to zase o něčem jiném než sport. Dostalo mě to do jiných sfér života.“

• Jak to kloubíte s hokejem?

„Jsou profíci, kteří to mají jako zaměstnání. A potom je skupina, v níž jsem já. Dá se říct, že to mám na poloviční úvazek.“

• Jak to funguje v praxi?

„Vlastně jsem pořád na příjmu. Mám u sebe neustále pager, na který dostávám zprávy, kdy je nutné, abych šel do služby. Záleží, jaká je situace. Když potřebují posily, dávají nám vědět. Někdy jsem tedy hasič na plný úvazek, protože jsem nonstop ve službě. Jindy je to jeden telefonát týdně. Nedá se to odhadovat dopředu. Ale moc mě to baví. Je to něco jiného než hokej, ale pořád je to hodně o práci v týmu, v partě. Na což jsem byl zvyklý celý život. V téhle profesi také musíte věřit jeden druhému, spoléhat se na ostatní parťáky. Sám člověk nic nezmůže. Je to pro mě obrovská zkušenost, naučil jsem se spoustu nového.“

• Jestli si dobře vybavuji, už v Plzni jste na dálku studoval, abyste se mohl stát hasičem.

„Ano. Poslední roky v kariéře už jsem se chystal na to, co přijde potom. Protože nejde hrát pořád… Bohužel. Chtěl jsem si najít něco, aby mě to nezaskočilo. Absolvoval jsem na dálku online kurzy. Nějaký čas to zabralo, studium není zrovna jednoduché. Je to delší proces. Ale jsem rád, že se mi podařilo to celé absolvovat. A že jsem mohl do nového života po hokeji naskočit hned, jak jsem se vrátil domů.“

• Jste zpátky ve svém živlu?

„Ano. Vždycky mě bavilo pomáhat lidem. Tahle profese je pro to ideální.“

• Navíc je v zámoří velmi prestižní.

„Je to tak. Lidi vás mají za hrdinu. Zvlášť v dnešní době pandemie koronaviru. Stejně jako lékaře, sestřičky… Jsme první na ráně. Momentálně je to hodně zodpovědná práce.“

• První linie, jak se říká.

„Máme speciální vybavení. Nosíme obleky, opravdu jsme chránění dobře. Ale není to žádná sranda, mám na oddělení pár kamarádů, kteří už byli nakažení. Bylo to ještě předtím, než nám zajistili lepší ochranné pomůcky.“

• Takže jste v úvodu nebyli dobře chránění?

„V začátcích ne. Teď už ano, máme dobrou výbavu. Vlastně takový chemický oblek, jako kdybychom šli do války. Předtím nás trochu děsilo, co se může stát. Situace se rychle vyvíjela, nikdo pořádně nevěděl, jak je virus nebezpečný, jak se chránit.“

• Nemáte nouzi o dramatické okamžiky…

„Nejde jenom o aktuální pandemii. Jsme nasazováni, když jde o život. Třeba když hoří, běžíme do budovy, z níž všichni prchají ven. Není to práce pro každého. Člověk se dostane do spousty stresujících situací. Jsou lidi, kteří by to dělat nemohli. Někdy je to fakt drsné. Pomáháme při autonehodách a dalších událostech, při kterých jsou lidé zranění, člověk vidí krev. Některé dny jsou opravdu náročné na psychiku. Ale zase na druhé straně – když člověk někomu zachrání život, je to příjemné. To je ten důvod, proč nasazujeme vlastní životy. Abychom ostatním pomohli. Pochopitelně ne vždycky to dopadne dobře, ale s tím člověk musí počítat. Zažíváme emoce všeho druhu. Každý den na nás čeká nějaká nová výzva. Hlavně pomáháme lidem. Což je fajn.“

• Vidíte v tom společné prvky s hokejem?

„Dají se najít. Třeba když jsme na stanici a máme pohotovost, můžeme si povídat, něco hrát, trénovat. Ale jakmile se ozve alarm, začíná nám práce. Je to stejné, jako když startuje zápas. Nebo jednotlivé střídání. Člověk ze sebe v tu chvíli, než si zase sedne a odpočine si na střídačce, musí vyždímat to nejlepší. Emoce jsou nahoře, někdy si sáhnu na dno sil. Ale přece jenom je tam jeden podstatný rozdíl.“

• Ve sportu nejde o život.

„Ano. Hokej je pořád jenom hokej. I když vás porážka mrzí, zjistíte, že se vlastně nic neděje. Jo, přijdete o body do tabulky. Nebo ztratíte sérii play off . Ale co? Skutečný život je o něčem jiném. Jako hasiči ho leckdy vidíme v té nejsyrovější podobě. Kdy jde skutečně o přežití. Ve hře je víc než body. Život, nebo smrt. V hokeji jde taky o hodně, ale je to jiné. Při naší práci rozhoduje třicet vteřin o tom, jestli někdo přežije, nebo ne. Taková je realita. Každopádně jsme také parta, stejně jako v hokeji. Fungujeme jako mužstvo. Musíme věřit jeden druhému, bez toho to nejde.“

• Musíte na sebe být pyšný, že?

„V tomto ohledu jo. Vždycky jsem chtěl pomáhat lidem.“

• Odmala jste toužil právě po téhle profesi?

„To bych neřekl. Spíš v posledních deseti letech jsem o tom začal uvažovat. Předtím jsem si nedovedl představit nic jiného než hokej. To byl celý můj život. Jako kluk jsem snil o tom, že budu hrát NHL. Až v posledních letech jsem začal dumat nad tím, co budu dělat, až s hokejem skončím. Mám hodně kamarádů, kteří mi pomáhají, abych ten přechod zvládl dobře. Do nového života jsem vklouznul rychle.“

• Čerpáte i něco z toho, co jste se naučil jako sportovec?

„Jednak mi pomáhá fyzická kondice, navíc jsem se naučil pracovat pod tlakem. Ukázat, co je ve mně, když to všichni očekávají. A také mám v sobě týmovost. Tohle všechno jsem se naučil během hokeje. Chci být co nejlepší hasič. Stejně jako jsem chtěl být co nejlepší hokejista.“

• Váš bratr sloužil v armádě, také sloužil vlasti.

„Jsem na něj hodně hrdý. U nás dokážeme ocenit každého, kdo chrání zemi a naše životy. Vyjadřujeme respekt, úctu, při každé příležitosti dokážeme vojákům zatleskat. To je vidět i při zápasech NHL, kdy fanoušci poděkují nějakému válečnému veteránovi aplausem vestoje. Jde to od srdce. Každý to bere jako přirozenou věc.“

• Sledujete na dálku hokejovou Plzeň?

„Hodně! Koukal jsem i online na zápasy, protože se mi po klubu stýská. Pochopitelně mě zajímá, jak se daří mým bývalým spoluhráčům. Jak si vede celý tým. Bohužel kvůli zásahu vyšší moci nemohli kluci dokončit svoji práci. Sezonu měli rozjetou parádně, hlavně Milan (Gulaš) hrál neskutečně. Ale i další hráči. Jo, Plzeň mi chybí… Dokonce jsem uvažoval o tom, že bych tam na začátku července přijel s mými hráči z juniorského týmu na soustředění. Jak já se těšil! Ale kdo ví, jestli to klapne.“

• Kvůli pandemii?

„Ano, člověk neví, co bude zítra, natož v červenci. Bylo by mi hrozně líto, kdyby to nevyšlo. Vždycky je to zážitek, když se k vám můžu vrátit. Plzeň je můj druhý domov. Navždy bude mít v mém srdci zvláštní místo.“

• S kým jste nejvíc v kontaktu?

„S hodně lidmi. Nicky Johnson, Kuba Kindl, Presinger. Nebo Jožo Balej. Ti už tam teď nehrají, ale hodně jsme toho spolu prožili. Díky sociálním sítím je snadné s lidmi komunikovat. Rád si popovídám i s dalšími hráči. Protože jsem v Plzni prožil opravdu báječné časy, na to nejde zapomenout. Lidi se ke mně chovali skvěle.“

• Fanoušci vás milovali.

„To ani nemůžu vyjádřit slovy, jak jsem jim vděčný za to, jak mě přijali a podporovali. Cítil jsem se hlavně díky nim šťastný. Připadal jsem si tam jako doma. Během celého angažmá jsem od nich cítil pozitivní energii. Opravdu na to nejde zapomenout. Moc jim děkuju. Právě fanoušci byli vždycky důvodem, proč jsem chtěl hrát hokej. Abych je pobavil a připravil jim pozitivní emoce. Věřil jsem, že se jim líbí moje hra. Byl to styl, který soupeři nemají rádi, ale fanoušci ano.“

• Získal jste s Plzní v roce 2013 rovněž historický titul.

„Toho jsem si obrovsky vážil, že jsem mohl být součástí vítězného týmu. Na to nejde zapomenout, bylo to něco nádherného.“

• Navíc se vám to podařilo hned při premiérové sezoně, dá se říct, že jste dodal mužstvu energii i štěstí. Nebo ne?

„Hlavně fanoušci si to zasloužili. Čekali na to hrozně moc dlouho, bylo to poprvé, co se to Plzni podařilo, a moc jsem si považoval, že jsem měl tu čest také být u toho. Že jsem si to mohl užít s lidmi, s celým městem. Bylo to něco mimořádného. Byl jsem velmi šťastný. Prožil jsem u vás jeden z vrcholů mojí kariéry. Plzeň je místo, kam se vždycky budu rád vracet.“

• Vy jste ke zlatu přispěl nekompromisní fyzickou hrou.

„Snažil jsem se pomáhat, jak to šlo. Hlavně svým pojetím. Jsem obrovsky vděčný Martinovi Strakovi (spoluhráči, majiteli a šéfovi klubu), že mi dal takovou šanci. Chtěl jsem mu to vrátit dobrými výkony. Jsem rád, že se nám podařilo vyhrát titul. Moc to pro mě znamenalo.“ Jak dlouho trvalo, než jste se evropskému pojetí přizpůsobil?

„Chvíli jo. Hlavně dost času zabralo, než ostatní pochopili, jakým hraju stylem. Že nejsem žádné monstrum, které chce likvidovat soupeře. Já jsem tak hrál, protože jsem cítil, že to má smysl a pomáhá to mužstvu. Nebylo to nic nečistého, jen prostě tvrdý styl. Člověk někdy ujel, ale kdo ne? To se stane každému… Vždycky jsem se snažil hrát sice tvrdě, ale férově. Nic zákeřného. Myslím si, že postupně si na to všichni zvykli. Liga, příznivci jiných týmů.“

• I soupeři?

„Také oni začali respektovat můj styl. Uznávali, co dělám. Jak se snažím pomáhat mužstvu. Přesně o to mi šlo, chtěl jsem, aby pochopili moji práci. Že vždycky bude v mužstvu prostor pro někoho, kdo takhle hraje. Každý tým potřebuje hráče všech typů. Hokej se sice v posledních letech o něco změnil, ubylo rvaček, ale i tak je stále potřeba mít někoho, kdo dokáže přitvrdit, zjednat si respekt. Ke konci mého angažmá v extralize jsem vnímal, že už mě ostatní uznávali. Dokonce i rozhodčí! Byli se mnou na ledě kamarádi. V tu chvíli jsem si říkal: Wow, ale že jsem se načekal! (usměje se) Bylo to moc příjemné.“

• Po vítězných zápasech jste hrával na kytaru. Stále na ni brnkáte?

„Ano. Hraju i na bubny, snažím se naučit ovládat ještě další nástroje. Teď v době karantény na to mám víc času. Takže hraju opravdu často.“

• Už jste uspořádal koncerty pro hasiče?

„Dobrý nápad. Udělám jim radost, něco natočíme a pustíme to do světa. Ať se lidi pobaví. Zvlášť v dnešní době je rozptýlení potřeba.“

• Ke konci angažmá jste bojoval s těžkým poraněním kolena, jak vážné to bylo?

„Dost. Abych řekl pravdu, málokdo předpovídal, že si ještě v poslední sezoně, kdy jsem byl v Plzni, zahraju hokej. Když jsem byl v nemocnici, lékaři pochybovali o tom, jestli mi vůbec zachrání nohu. Až tak to bylo vážné… Infekce se v pravém koleni tak rozmohla, že se doktoři obávali, že to budou muset amputovat.“

• Opravdu?

„V jednu chvíli už to vážně hrozilo, ukázalo se, že tam mám stafylokoka. Doktoři mi říkali, že jestli budu vůbec ještě někdy chodit, bude to zázrak. Nikdo si nemyslel, že budu hrát hokej. Mnoho lidí mě odepsalo. Ale něco vzdát? Ne, to není můj styl. Nebylo to poprvé, co jsem se musel vypořádat se zdravotními problémy. Už dřív v kariéře mi hrozilo, že budu muset s hokejem skončit. Ale už tehdy jsem zabojoval. Stejně jako teď. Věděl jsem, co jsem za člověka. Jak mám pevnou vůli. Takže jsem se zabejčil a řekl si, že prostě ještě hrát budu! Ani na vteřinku jsem neměl myšlenky, že bych to zabalil. To je prostě moje mentalita. Nic nevzdat.“

• Což se povedlo, na led jste ještě naskočil.

„Byl jsem rád, že jsem se z toho dostal a ještě si zahrál. I když tomu nikdo nevěřil… Spousta lidí tvrdila, že se do toho už nedostanu, budu bez formy. Protože jsem vynechal celý předešlý ročník. Ale nakonec se mi můj poslední rok v Plzni vydařil, z čehož jsem měl radost. Byla to jedna z mých nejpovedenějších sezon. Hrál jsem hodně minut, byl jsem důležitou součástí mužstva. Když už se o tom bavíme, musím i zpětně ještě jednou moc poděkovat doktorům, kteří se o mě starali. Všem spoluhráčům, kteří mě taky podporovali. Stejně jako fanouškům. Nebylo to jednoduché. V jednu chvíli opravdu vážně hrozilo, že o nohu přijdu. Nebo že už nebudu moct chodit.“

• Měl jste z toho strach?

„Upřímně, moje někdejší manželka (Štěpánka Lučanová), která se mnou po doktorech chodila, mi nikdy neřekla v tu chvíli úplnou pravdu, když mi tlumočila, co povídali lékaři. Něco si nechala pro sebe, aby mě nevyplašila. Takže něco jsem se dozvěděl až mnohem později. Ale i tak jsem měl obavy z toho, co přijde. Z toho, jak to lékaři podávali, jsem leccos pochopil. Nechtěl jsem, aby se naplnil ten nejhorší scénář, že o nohu přijdu nebo už nebudu moct hrát hokej. Nikdy nevíte… Ale vnitřně jsem pořád věřil, že to tak nebude. Vždycky jsem byl bojovník.“

• Jak vůbec k tomu prvotnímu zranění došlo?

„Někdy okolo roku 2015. Blokoval jsem střelu, noha mi otekla a dostal jsem do ní infekci. Absolvoval jsem dvě operace, ale asi jsem to uspěchal, chtěl jsem zase rychle začít hrát. Takže v tom ten neřád pořád zůstával. Nedostal jsem ho pořádně z těla. Nechtěl jsem být dlouho mimo, vždyť moje místo bylo na ledě. Pak se to zlepšovalo, ale během následující letní přípravy jsem si dával dost do těla, zvedal jsem velké váhy a koleno to nevydrželo. Infekce se roznesla skoro po celé noze. A doktoři bojovali, abych o ni nepřišel…“

• Teď už nebolí?

„Už to nikdy nebude jako dřív. Takže to bolí každý den. Někdy víc, někdy míň. Ale tak to prostě je. Na bolest už jsem si zvyknul. Nikdy už to nebude O. K. Ale můžu jít jako trenér na led, bruslit, což mi stačí. Stejně jako když pracuju jako hasič. Jo, bolí to. Ale nedá se nic dělat. Jsou horší věci na světě. S bolestí bojuju celý život.“

• Když se na to podíváte zpětně, je až zázrak, že jste tu poslední sezonu v Plzni odehrál? Navíc výborně.

„Docela jo. Je pravda, že dokonce ani někteří bývalí spoluhráči si nemysleli, že budu ještě hrát. Tehdy jsem to slyšel nerad. Bylo to těžké. Ale jsem rád, že jsem spoustě lidem dokázal, že nemají pravdu. A nebylo to poprvé. Vždycky jsem byl bojovník a šel si za svým cílem. Jsem zvyklý dokazovat lidem, že se mýlí.“

• Jak vás vůbec baví trénování?

„Hrozně moc, protože díky tomu zůstávám u hokeje, což vždycky byl můj život. Jsem rád, že můžu být pořád v centru dění a svoji milovanou hru vnímat a cítit. Mám soutěživou povahu, takže i kvůli tomu je fajn, že se ve sportovním prostředí dál pohybuju. Je to taková kompenzace za to, že sám hrát už nemůžu. Je to dobré pro seberealizaci. Hlavně mám fajn pocit z toho, že pomáhám nové generaci hokejistů. Je důležité hokeji vrátit to, co vám dal. Zvlášť když jste v kariéře úspěšní, pomáhat novým hráčům. To mi přináší velkou radost.“

• Rád vedete hráče, kteří předvádějí stejně nekompromisní styl jako vy?

„Mám takové hráče v oblibě. I když je pravda, že se hokej změnil. To ale nic nemění na tom, že vždycky v týmu bude prostor pro hráče, který předvádí tvrdou fyzickou hru, která soupeřům otravuje život. Hrají ve třetí nebo čtvrté řadě. Hokej je krásný v tom, že v něm najdou uplatnění všichni. Mám rád technické hráče, kteří rozhodují, dávají góly, ale i ty, kteří preferují fyzický styl. Ty trénuju obzvlášť rád.“

• Pokud se nenechají příliš často unést.

„Jako já, myslíte? (usměje se) Každý někdy ujede.“

• Nedávno jste na sociálních sítích vyzdvihl Jaromíra Jágra, který v sezoně 2005/06 hodně chválil v Rangers vaši čtvrtou formaci, v níž vedle vás hráli Dominic Moore a Jed Ortmeyer. Jak na to období vzpomínáte?

„Těžko hledám slova, abych vyjádřil respekt, který cítím k Jaromírovi nebo i k Martinovi (Strakovi). Džegr tehdy byl v Rangers kapitán, Martin jeho asistent. Vždycky si budu vážit toho, jak se k nám chovali. Jak dokázali ocenit to, co jsme jako čtvrtý útok mužstvu přinesli. Při každém rozhovoru nás veřejně pochválili, popsali, jak jsme důležití pro mužstvo. Což je věc, která nám obrovsky pomáhala, protože na něco podobného nejsou hráči ze čtvrté formace zvyklí. Navíc když to řekne hráč, který jednou bude v Síni slávy, jako je Džegr. Nebo Martin, další úžasný hráč. Až s nimi budete mluvit, vyřiďte prosím moje pozdravy!“

• Rád to budu tlumočit.

„Díky. Protože i díky nim jsem byl takový hráč, jaký jsem byl. Dokázali ocenit, co jsem do mužstva přinesl. Nejenom já, ale i další kluci. Že jsme tam dodali sílu, energii. Opravdu to pro mě hodně znamenalo, když nás pochválili.“

• Na závěr dovolte osobní otázku, sám jste zmínil exmanželku. Proč se vám nepodařilo s Češkou Štěpánkou Lučanovou udržet manželství?

„Je to tak, bohužel. Ale víc bych to nechtěl komentovat. Je to hodně osobní věc. To se v životě prostě stává.“

• Se synem jste v kontaktu?

„Každý den, mluvíme spolu přes video. Ale už se nemůžu dočkat, až vyrazím do Evropy a uvidím ho. Snad se život vrátí rychle do normálních kolejí, abych za ním mohl vycestovat. O to víc jsem se těšil na léto, že k vám dorazím na kemp. Chtěl jsem zůstat přes měsíc, malého bych si užil. Uvidíme, jak to dopadne. Každopádně jsem na něj obrovsky pyšnej. Jako každej táta. Je pro mě vším.“

• Jak to máte s češtinou? Ještě si ji udržujete?

„Ano, s malým se snažím částečně bavit česky. Někdy padne něco v angličtině, ale češtinu si chci udržovat. Dokonce i některé kolegy v naší hasičské stanici učím česky.“

• A jde jim to?

„Asi jako mně, když jsem začínal! (usměje se) Je to sakra těžký jazyk. Chce to velkou trpělivost. Ale tím nechci říct, že bych česky mluvil nějak plynule. To ne. Ale nechci z toho úplně vypadnout.“

---

POHLED ŠÉFA K LUBU

MARTIN STRAKA

UŽ JSME NEBYLI BANDA MĚKKÁČŮ

„Na to, jak u nás Ryan hrál, budu vždycky vzpomínat moc rád. Vybavuju si, jak jsme rok předtím, než přišel, prohráli v play off s Kometou. Protože jsme neměli nikoho, jako byl on. Žádného takového tvrďáka, který by si dokázal zjednat respekt, přitvrdit. Brno nás v rozhodujících okamžicích prostě umlátilo. Takže jsem si hned vzpomněl na Ryana, kterého jsem si pamatoval z Rangers. S tehdejším spolupracovníkem Milanem Tichým jsme mu hned po sezoně zavolali, pamatuju si, jak jsme seděli u nás doma na zahradě, jestli by neměl zájem u nás hrát. Za hodinu jsme byli domluvení. Ryan hned měl velkou chuť. No a hned první rok nám, v uvozovkách, právě on vyhrál titul. Měli jsme spoustu super hráčů, ale chyběl nám někdo rozdílový právě v tomhle směru. Kdo by dokázal někoho zbourat. Koho by se soupeři báli. Přesně v tomhle byla Ryanova síla. Předtím na nás koukali jako na bandu měkkáčů. Ale s ním jsme měli v sestavě někoho, kdo si dokázal zjednat respekt. Přinášel emoce, houževnatost. Bylo to znát. Ostatní týmy z něj měly obavy. Celkově nám v Plzni hodně pomohl. Také fanoušci ho měli rádi. Prodělal pak vážné zranění nohy, trochu uspěchal návrat na led a noha se špatně zahojila. Ale i tehdy prokázal buldočí vůli, ještě se vrátil do sestavy. Sice už vlastně bruslil jenom na jedné noze, ale i tak stále hrál dobře. No a jak blokoval střely! Tohle by mohl vyučovat. V tom byl úžasný. Když byl na ledě, na brankáře leckdy nepropadla žádná rána. V tom byl prostě machr. Pochopitelně si vybavuju i to, jak jsem s ním hrál za Rangers. Už tehdy jako mladík přinesl do týmu spoustu energie. Proto jsem si na něj hned vzpomněl. Byl to super kauf. Přeju mu jenom to nejlepší v dalším životě.“

RYAN HOLLWEG

VĚK: 37 (23. dubna 1983 v Downey, USA) POZICE: bývalý útočník, dnes trenér a hasič KARIÉRA: Grandview (1997–98), Langley (1998–99), Medicine Hat (1999–2003), Hartford (2001–02, 2004–06), New York Rangers (200508), Toronto Maple Leafs (2008–09), Toronto Marlies (2008–09), San Antonio (2009–11), Phoenix (2010–11), Portland (2011–12), Plzeň (2012–18) ÚSPĚCHY: vítěz WHL (2004), mistr extraligy (2013) REPREZENTACE: Kanada – Memoriál Ivana Hlinky 2001 (zlato), USA – World Hockey Challenge „17“ 2000, MS „20“ 2002 BILANCE V EXTRALIZE: 200 zápasů, 18 bodů (11+7), 467 trestných minut BILANCE V NHL: 228 zápasů, 14 bodů (5+9), 349 trestných minut „INFEKCE SE ROZNESLA SKORO PO CELÉ NOZE A DOKTOŘI BOJOVALI, ABYCH O NI NEPŘIŠEL. BOLÍ TO KAŽDÝ DEN, ALE S BOLESTÍ BOJUJU CELÝ ŽIVOT.“

Tolik let strávil v hokejové Plzni útočník Ryan Hollweg. V sezoně 2016/17 ale kvůli zranění neodehrál žádný zápas.

Tuto se vám musí líbit
     
https://www.hokej.cz/…lili/5048397

Máte,, prosím, někdo celý rozhovor s Hollwegem????

Jiricek: (#339814) moje řeč…

Borec: (#339810) Já díky panu Rudolfovi ušetřil loni 4900 a letos je ušetřím zase.      

Borec: (#339810) Tak ekonom není ani Matějka, ale ten má evidentně koule a riskne to       A kdyby jim náhodou klesla návštěvnost, tak to stejně nikdo nepozná, se prostě zahlásí 5432 lidí a to všem musí zavřít huby      

Borec: (#339810) Tak ekonom není ani Matějka, ale ten má evidentně koule a riskne to       A kdyby jim náhodou klesla návštěvnost, tak to stejně nikdo nepozná, se prostě zahlásí 5432 lidí a to všem musí zavřít huby      

Pokud si je Matějka nestrčí do kapsy a ani bych se nedivil, kdyby to tak dopadlo a Straka o tom neměl ani páru…

Tin: (#339808) Ne že bych byl nějakej ekonom, ale tuto je fakt nevytrhne       By to museli zdražit na litr a to by tam moc lidí nepřišlo, takže z tutoho pramene ty prachy fakt nepomůžou.

Harry, AD, Frank: díky za odpovědi, skvěle se doplňujou! Lítat do vesmíru se nevyplatí a ničí to zdraví kosmonautů, tak budeme vesmír zkoumat z bezpečí domova a posílat tam roboty. Dává to smysl ale stejně se mi zdá že jsme to vzdali nějak moc lehce. Doba prostě nepřeje riskování, a to už jsme vlastně zpátky u uzavření extraligy     

Když není Matějka není schopnej sehnat peníze jinak, tak to ani jinak dopadnout nemohlo…

Tady máš ceny 2018 https://www.hcplzen.cz/clanek.asp?…

a rok 2017 https://www.hcplzen.cz/clanek.asp?…

Borec: (#339804)

No vidíš.       Stejně tomu řikám sepětí klubu s fanouškem/divákem       Zatočí s náma pořádně po Metějkovsku a Mužíkovsku dohromady      

Ladik: (#339793) Co je na tom záhadou?

Američanům připažili jejich nacistický kamarádi, který pro ně vyráběli rakety. Sami už nedokážou lautr nic.       Roskosmos samozřejmě lítá a vynalézá dál, ale o tom se tady nesmí mluvit.                  

Harry LS: (#339803) To sem se zmínil já      

watt: (#339801) + Borec

díky

Tak to mě ani nenapadlo, že se do dá ještě najít na klubovým webu. Čekal bych, že tam bude jen aktuální nabídka. Holt takhle pracujou profíci      

Ten posun je fakt síla       Zřejmě cíl vyhnat ukřičence z arény. Když si ještě uvědomím že (jak už tady někdo zmínil) stojící divák zabere půlku prostoru co sedící, tak by pak sezení mělo stát 400. Fakt hnus      

199,–            

Harry LS: (#339796) Podle tohoto https://www.hcplzen.cz/clanek.asp… 150 a student 50

letos 190 bez ceny pro studenta a dítě

A paradox vloni byl, že jednotlivé vstupné pro studenta 50 a permice klasik na 26 zápasů 1700      

Harry LS: (#339796) Letos 150,– Dva roky zpátky to bylo 120,–…

Artur Dent: (#339798)

Tak určitě. Tady by šlo spíš o ten psychologickej efekt „my to dokázali, my tam byli“

Harry LS: (#339796) Lidi jsou ve vesmíru k hovnu – v poměru výkon/cena prostě vyhrávají automaty      

Ladik: (#339793) Co je na tom záhadou? Ten rozvoj byl hnanej studenou válkou. Rusáci zaostávali ve strategických bombardérech, tak se soustředili na rozvoj raketový techniky. Brzy zjistili, že se to dá využít nejen vojensky ale i propagačně. To si pak uvědomili i Amíci a dali tomu prioritu. Přistáním na Měsíci tohle měření ptáků skončilo a nebylo třeba do toho lejt další miliardy a miliardy dolarů / rublů.
A za druhý. On ten rozvoj naštěstí úplně neskončil, jen hodně zpomalil, pro spoustu lidí to není tak zajímavý jako závod o Měsíc nebo třeba chodbal, protože tam není to zapichování vlajky, takže to má u vlád dost nízkou prioritu… :sick Od tý doby se ale stala spousta věcí, např. trojí mapování reliktního záření (COBE, WMAP, Planck), sonda Cassini k Saturnu s přistáním modulu Huygens na Titanu, Galileo k Jupiteru, Parker ke Slunci, New Horizon k Plutu atd. atd.
Výzkum probíhá i na zemi – detekce neutrin, gravitačních vln, síť radioteleskopů…
Spousta se toho samozřejmě zrušila nebo odložila. Nejvíc mě sere zrušení/odklad velkých gravitačních detektorů, na to jsem se těšil a už ani nevěřim, že se toho dožiju      

Ladik: (#339793)

Dostat se dál není technických možnostech a pokud ano, tak jedině bez lidské posádky. Navíc je početná názorová skupina, která i tu návštěvu na Měsíci zpochybňuje. Tolik můj názor prosťáčka. Určitě ti to někdo z týmu zdejších expertů vysvětlí líp.      

Mě by spíš zajímalo kolik stálo letos stání do kotle, když je kolem nové ceny tak veselo. Už jsem se ptal, ale nikdo se nechyt a neodpověděl.      

7schod: (#339794) On se z toho vylže…